Nedorost pověsil brusle na hřebík. Nová role? Je to pro mě práce snů, hlásí

V lednu dostal Radim Vrbata, který je léta můj nejlepší kamarád, pod křídla sportovní úsek v Mladé Boleslavi. Začal hledat lidi, s kterými to chce dělat a já byl jeden z prvních, komu zavolal. O hokeji se spolu bavíme dvacet let a věděl, že máme na hokej stejný názor.

Nadchla a měl jsem docela brzo jasno. Je to pro mě „dream job" (práce snů). Věděl jsem, že mi to bude sedět. Celý život jsem sledoval hokej a manželka si ze mě dělá srandu, že jsem nikdy neviděl snad žádné filmy. Protože zatímco ona se na ně dívá, já místo toho koukám na iPadu na finskou, švédskou ligu, KHL, první ligu...(úsměv) Přehled o hráčích tedy mám.

To nebyl hlavní důvod. Vrbič mi sice říkal, že jestli chci, ať ještě hraju, že se třeba domluvíme příští rok. Asi bych sezonu zvládl trénovat, jiskru jsem měl pořád, ale už to na mně nestálo, nebyl jsem rozdílový hráč. Poslední dva tři roky jsem cítil, že mi něco chybí a odchází, i když to možná vizuálně vypadalo, že na to stačím. Nebyl jsem už hráč, který si dovolí každou třetinu udělat stahovačku nebo v rozhodující chvíli kličku.

Jenže já to cítil jinak. V oslabení jsem si díky dobrému bruslení odvedl svoje. Dostal jsem roli při přesilovce před bránou, povedlo se mi dát v sérii tři góly, ale že bych tam někoho povodil, objel a dal pěkný góly, to ne. Po všech zraněních, kterými jsem si prošel, jsem měl taky v hlavě při návratu pochybnosti a blok, který mě brzdil. Ono je těžký, když jste třicetkrát za kariéru na tři měsíce vyautovaní a nemůžete trénovat. Je lepší skončit po sezoně s tím, že jsme udělali placku než třeba v sezoně po dvou měsících, že už to prostě nehryznu.

Jo, Vašík říkal, že by ještě chtěl chodit na hokej. Ale on je rozumný. Budu teď mít víc času se mu věnovat individuálně. Chci mu ukázat něco z těch dovednostních situací s pukem. Sám má o to zájem. Dosud jsem si ho bral na led třeba patnáctkrát do roka, protože nebylo tolik času. Hokej ho hrozně baví. Má talent, šikovné ruce a přemýšlí u toho. Má povahu zarputilce, kterou já neměl, když jsem byl mladý. Každý zápas chce být ten nejlepší. Kdybychom měli hokejovou halu, tak z ní ten šílenec nevyleze (smích). Nechci ale, aby byl ledem přesycený.

Tolik ne. My ho na hokej vedeme jako do kroužku, aby neseděl doma a byl s klukama. Když v Budějovicích pořádám turnaje pro děti, on chce vždycky dělat rozhodčího. To ho baví. Dám mu dres, píšťalku a on tam jezdí. V tom je šťastný. Radši chce pískat než hrát. (úsměv)

Když mi bylo 23 let. Během výluky v NHL, kdy jsem hrál za Liberec, mě neskutečně bolely kolena. Už rok předtím jsem s nimi měl velké problémy v Americe. Kariéru jsem měl dobře nastartovanou a dělal toho strašně moc. V kolenu se mi tvořil zánět, což jsem nevěděl. Já do toho dál rubal a bolest se stupňovala. Byl jsem mladej a blbej, nechal jsem si tam tenkrát píchnout kortikoidy a s nikým to dál nekonzultoval. Chtěl jsem prostě hrát, jenže vaz se pak roztrhnul. Přijel jsem za doktorem Holibkou, který to otevřel a řekl, že tohle ještě nikdy neviděl. Vaz mi hnil. Kvůli zánětu přestal být prokrvovaný a byl úplně černý. Říkal, že to nebude o jedné operaci a že to za rok zkusí dát dohromady. To mě šokovalo. Byl jsem pak i u jiných doktorů, ale ti mi malovali ještě horší scénář, že to bude asi konec mojí kariéry.

Šťastné rozhodnutí to ale nebylo. Nohy byly slabounké, v dezolátním stavu a pod kolenem mi praskl vaz. Od léta 2007 jsem spolupracoval s panem Pospíšilem, bývalým trenérem oštěpaře Jana Železného, což je neskutečně obětavý člověk a kapacita. Měl jsem skokanské koleno, což je atletické zranění. Šest týdnů se mnou intenzivně trénoval, bydlel jsem u něj a nechtěl za to vůbec nic. Dostal mě z toho a vděčím mu, že jsem odehrál dalších patnáct let. Za svoji kariéru vděčím také rodičům a manželce Lence, která mě při všech zraněních vždy strašně podporovala a přitom zvládla vychovávat děti. Titul jsem nevyhrál, ale něco se mi v kariéře povedlo. Mládežnická léta byla dobrá. Nejvíc jsem hrdý na to, že přes to, čím jsem si prošel, jsem to dorval, co to šlo. A ještě bych to rok asi rval, ale už přes závit.

S Radimem Vrbatou jsme zodpovědní za sportovní úsek áčka, což znamená výběr hráčů. Jsme ale jedna parta a trenéři si do toho musejí něco říct. Všechno konzultujeme společně. Dělám i skauting, který bude dělat i Radimův brácha David. Je tu ještě Martin Vejvoda, který má na starosti papírování. Radim i já jsme v tom noví a neradi bychom udělali chybu, že by někdo špatně zaregistroval hráče a hrozil by odpočet bodů. Jedna z mých úloh je i rozvoj mladých hráčů. Myslíme si, že máme s Radimem mladým co předat. Budeme s kluky chodit na dovednostní tréninky, pomáhat jim na ledě. Šéftrenérem mládeže je Petr Haken, který má velké zkušenosti. Je to super volba. Chceme být propojení jako celek.