Článek
Jaké to bylo - zahrát si poprvé se synem v extralize?
Na ledě se staráme jen o hru. Chápu, že naše první společné utkání je tématem pro média, ale chtěli jsme odbourat pozornost a soustředili jsme se jen na mančaft. Znovu říkám, že je hezké být v klubu se synem, ale hlavní je tým.
Kdy vás napadlo, že byste si mohli užít mistrovský zápas v jednom mužstvu?
Když Kuba byl v Olomouci náhradníkem a postupně se dostal v áčku i do extraligy, já jsem působil v Třinci. Hráli jsme proti sobě a bylo to spíš o hecování ve stylu: Dnes vás porazíme. Kuba byl prostě na opačné straně a chtěl uspět se svým týmem. Teď oba hájíme olomoucké barvy.
Vzpomenete si na synovy hokejové začátky?
Pamatuji si, že když jsem hrál v sezóně 2003/2004 za Karlovy Vary, dával jsem Kubu do nějaké přípravky. Synovi bylo asi čtyři nebo pět let. Vím, že mě viděl při hře a bavilo ho to. Hokej mlátil s hokejkou na betonu s dědou. Bylo to dané, asi ho to trošku chytlo. Bral jsem ho po zápase v botách na led a povozil jsem ho na bruslích. Chtěl se taky naučit bruslit. Nějak rychle ten čas utekl a teď hraje se mnou (úsměv).
Otec se synem, to je unikátní jev v extraligovém hokejovém prostředí.
Jsem rád, že se klukovi daří a dotáhl to do nejvyšší soutěže. Ale už jsem dříve říkal, že záleží na něm, jestli se uspokojí nebo se posune dál.
