Článek
Opravdu jste v pondělí v O2 areně odehrál svůj poslední zápas?
Samozřejmě by pro mě bylo ideální loučit se po titulu, ale myslím, že i po takovém zápase můžu s čistým svědomím končit. Tohle byla tečka. Přestože jsem nevyhrál titul, což jsem před sezonou vyhlásil, tak je to sladká tečka. Ten zápas byl úžasný, budu na něj vzpomínat do konce života. Končíme s hlavou nahoře. Poslední zápasy se Spartou jsme nechali na ledě všechno a jeden druhému se můžeme podívat do očí.
Spousta lidí včetně trenéra Liberce Patrika Augusty vás bude přemlouvat. Existuje naděje; byť minimální; že byste své rozhodnutí ještě přehodnotil?
Ne. Hodně jsem o tom přemýšlel, ale nerad něco řeknu a pak je to jinak. Vždycky, když si řeknu, že bych ještě další sezonu nebo dvě dal, vzpomenu si na své děti, které žijí v Kanadě. Vidím, jak jim chybím, a chci s nimi být. Už je jim sedm a tátu potřebují. Hrozně moc se mi po nich stýská. Podle toho, jak se prezentuju na ledě, to asi moc nevypadá, ale v soukromí s dětmi jsem úplně jinej. Hodně mi chybí, chci se za nimi vrátit a žít pro ně. Navíc dostavujeme v Kanadě dům a musím tam být, abych si ho převzal.
A co letošní MS, kdyby vás oslovil kouč Jalonen? Nebyla by to krásná tečka za kariérou?
Já nevím. Netuším, jestli bych na to měl. Je to trochu jiné rychlostně. Kvůli vleklým problémům s operovanými zády jsem dohrával pod prášky a cítil jsem to. O mistrovství světa ještě popřemýšlím, určitě je to lákavé. Ale spíš asi ne.
Jak jste se cítil bezprostředně po gólu Pavelky ve třetím prodloužení a sparťanském postupu?
Prázdnota. Asi mi ještě úplně nedochází, že je prostě konec. Že už nemusím přijít do kabiny a posilovny. Taková ta rutina končí, přestože partnerka mi řekla, že mě zase dá na jinou rutinu, abych nebyl líné prase. (usmívá se) Vevnitř je však teď prázdnota. Vím, že se směju, ale jsem ohromně smutný, že to pro mě končí.
V posledním čtvrtfinálovém zápase jste na ledě strávil 41:08 minut, což je rekord extraligy...
Přes 41 minut? To je docela dost, asi si teď vyhodím kopýtka nahoru. Ani mi to ale nepřišlo. Užíval jsem si to. Ty fanoušci tady na Spartě... Já vím, že nás; nebo mě; nenávidí. Pořád něco skandovali, ale pozitivní i ty negativní emoce mi dávaly sílu do dalšího střídání.
Síly vám tedy v pondělí nedocházely?
Ne, naopak jsem si to užil. Na náš tým jsem ohromně hrdý. Spartě chci pogratulovat, hrála výborně, má silný tým. Do zbytku play off jí přeju hodně štěstí. Třeba Michala Řepíka znám velice dobře, budu mu fandit.
Vyhovoval vám v pondělním duelu metr rozhodčích, kteří hru pouštěli?
Pro mě dobré. (směje se) Každý si stěžoval, jak hraju. Vím, že některé mé zákroky byly na hraně, nebo dokonce za ní, ale to je play off. Rozhodně nejdu na led s tím, že chci někomu urazit hlavu. I když občas vyhrožuju. Prostě chci vyhrát zápas a udělat pro to cokoliv.
Hodně vás v sezoně limitovaly problémy s několikrát operovanou páteří?
V téhle sezoně jsem si sáhl na dno. Tu minulou mi ukončilo zranění krku a operace krční páteře. A v této to byla zase bederní páteř. Takže fakt jsem si musel sáhnout na dno. Jak psychicky, tak fyzicky. A opravdu jsem rád, že tu teď před vámi můžu stát a byl jsem schopný hrát. Jsem hrdý, že jsem se z těch peripetií dostal.
Vždyť už v polovině sezony jste zvažoval konec kariéry, že?
Bylo to ohromně těžké, hlavně psychicky. Když jsem se dozvěděl, že musím na další vážnou operaci během sedmi měsíců, proběhlo mi hlavou, jestli není konec. Pak jsem měl pár pohovorů s lékaři, kteří se zaručili, že bych měl být v pohodě. A v pohodě to bylo, přestože záda cítím doteď.
Plánujete velkou rozlučku s kariérou?
Už jsem to prezentoval doma, že se asi trochu vyleju. (směje se) Oslavit se to musí. I když určitě přijde i slza lítosti, jak mi můj konec bude docházet. Jsem velice emotivní člověk.
