Kovář a Kořenář o parťácích-blbcích, NHL i brankářském tlaku ve Spartě při play off

Jak důležité je, aby si gólmani v týmu sedli?

Kovář: Je to super, ale taky je to věc, kterou dopředu neovlivníte. Podepíšete smlouvu a musíte čekat, kdo přijde. V šatně nás je 25 chlapů a každý je jiné povahy, má rád jiný humor. Děláme jednu práci, hrajeme za jeden tým a máme společný cíl, ale neznamená to, že všech 25 chlapů jsou nejlepší kamarádi a chodí spolu denně na večeři. Najdete si někoho, kdo vám sedí víc. A stejné je to u gólmanů.

Kořenář: Jsem povahy, že kdekoliv jsem byl, tak jsem si sedl se všemi. I když je mezi brankáři rivalita, tak mám raději tu kamarádskou stránku než si dělat nějaké naschvály. Minulý rok jsem zažil, že jsme si neměli co říct, pak ta sezona byla dlouhá a člověk se ani na zimák netěšil. Přitom s tím druhým gólmanem trávíme celé dny, protože máme jiné tréninky než zbytek týmu. Je proto důležité, když si sednou.

Vaše role jsou jasné, je mezi vámi i deset let rozdíl. Jste Jakube mentorem?

Kovář: To ne. U nás je dobré, že máme každý jiné zkušenosti. Pepa měl kariéru v jiné lize, a tak dost času trávíme tím, že se bavíme, co kde a jak bylo. To, že je tam věkový rozdíl, možná situaci usnadňuje, protože když máte dva mladé kohouty, tak je rivalita víc zřetelná. Ale vzpomínám, když Roman Turek ukončil kariéru, bylo mi 22 let a v Budějovicích spadlo všechno na mě. Dali ke mně z juniorů Šimona Hrubce. Na mě to byl takový nával, pral jsem se s tím, bojoval, že jsem s ním skoro za ten rok nic nepromluvil. Musel to mít se mnou těžké. Bylo toho na mě moc, snažil jsem se soustředit a kluky nezklamat, udržet si pozici, takže se mnou žádná sranda nebyla. On by tehdy mohl říct, že jsem nebyl optimální parťák.

Zmínil jste Romana Turka. Byl on tehdy pro vás učitelem?

Kovář: Ne ve smyslu, že by mi chtěl radit, ale já si z něj svého mentora udělal, protože za ty skoro tři roky, co jsem s ním chodil na led, jsem zkoušel co nejvíc odkoukat. Pro mě byl vzor už od dětství, když v 90. letech chytal v Budějovicích a byl můj sen jít v jeho šlépějích. Dostat se z Písku do Budějovic a chytat za Motor.

To se záhy podařilo. Dokonce tak, že jste dvě sezony po sobě odchytal plný počet zápasů.

Kovář: Pomohlo mi to k tomu, abych měl kariéru, jakou jsem měl. Je ale otázka, kdybych si v sezoně chvíli odpočinul, jestli bych statistiky neměl o procento lepší, protože bych měl víc sil. Ušetřil bych se nějakých těžkých zápasů či debaklů a mohl jít do Ruska o rok dva dřív. Nebo mohl jít na západ. Ale zase tím, že jsem tam odchytal všechno, tak jsem si udělal jméno a lépe se mi ven dostávalo. Kdyby Roman neskončil, tak by k tomu předávání rolí došlo postupněji, takto to na mě vlétlo naráz. Myslím, že jsem byl první, komu se svěřil, že chce skončit a musel si být jistý, že to zvládnu. Motor miluje, takže by to nehodil na hrb klukovi, o kterém by nebyl přesvědčený.

Josefe, vy jste mentora měl?

Kořenář: Ne. Když jsem tady v Česku chytal 1. ligu, tak jsem to bral víc jako zábavu než dnes. V Americe jsem byl zase skoro vždycky starší, dnes oceňuji, že já mám vedle sebe někoho staršího. Že někoho následuji, vím, co mám dělat. Loni v Americe jsme třeba vůbec neměli trenéra gólmanů, což pro mě bylo hrozné. Já ho potřebuji a hlava mi nebrala, že jsem na farmě, krok od NHL, a není tam na denní bázi kouč brankářů. To mě hodně potopilo.

Panuje na farmě velká rivalita?

Kořenář: Celkově si v Americe nikdo nic nedaruje. I když tam byli kluci, kteří se tvářili, že jsou kamarádi, tak takoví nebyli. Bylo to vždycky poznat. Zvlášť když to člověk srovná s Českem, ale nakonec jsem si sedl se všemi. Mám na to povahu.

Jakube, vy jste zažil parťáka „blbce"?

Kovář: Zažil jsem, že mi vyloženě házel klacky pod nohy. Vysmíval se, když se mi něco nepovedlo. Měl z toho očividně radost. Byl mladej, snažil se rvát nahoru, trenérovi skákal šipky do zadku, tak aby mi to ublížilo a bylo to pro mě co nejvíce nepříjemné. A stejně jako Pepa jsem hrál s řadou Kanaďanů, kteří jsou vyhlášení svým zdánlivě věčným úsměvem, ale taky hlavně hrabou na svém písečku.

V Kanadě jste hrál v juniorce, dokonce ve stejných týmech jako Michal Neuvirth.

Kovář: Mám k tomu krásný příběh. V prosinci 2007 nás pan Hořava, můj současný trenér, vzal na mistrovství světa dvacítek do Pardubic. Pak jsme se vrátili do Kanady a hned nás s Michalem vytrejdovali kus za kus. Byli jsme od sebe 400 kilometrů, tak nás vezli dodávkami. Na půlce cesty jsme zastavili, prohodili jsme si masky a místa v autech.

Výměny mezi brankáři přitom nejsou moc časté, že?

Kovář: Michal už měl podepsanou smlouvu s Washingtonem a bylo jasné, že v juniorce nebude pokračovat. A můj tým, kde jsem byl, chtěl udělat úspěch, protože tam byl Tavares. Michalův tým to zase stavěl na úspěch o rok později. Obojí se povedlo, až na to, že já jsem se za rok už do juniorky nevrátil. To mi dost vyčítali, protože udělali trejd, který jim byl k ničemu.

Ptá se Jakub na NHL hodně?

Kořenář: Je to vzájemné. Mě taky zajímá spousta věcí, jak to chodilo v KHL. Chvíli jsem v NHL byl a je to fakt jiný svět. Nicméně utvrdili jsme se, že je to na hodně podobné úrovni, jako to bývalo v Rusku. Určitě není ostuda, když někdo udělal kariéru v KHL a třeba se nikdy nedostal do NHL, protože ten druhý zase může argumentovat, že v Rusku byly jiné typy hráčů.

Josefe, jaké to bylo, když jste dostal povolávák do NHL a věděl jste, že přijde premiéra?

Kořenář: Dojalo mě to. Když jsem tam na kemp letěl poprvé, tak jsem si nedokázal představit, že budu sedět v jedné místnosti s hráči jako Pavelski, Burns, Tomáš Hertl. Pak tam přijdete a je to úplně stejné, jako když jdu teď na Spartu. Stejný svět, jen jsou to lidi, které jsem doposud znal z televize nebo internetových sestřihů. První dojem byl opatrný, abych něco neudělal špatně. Když jsem pak po třech letech byl už součástí NHL týmu, uvědomíte si, že už nic víc nejde. Po prvním odchytaném zápase se mě ptali, jestli jsem pocítil, že je to NHL. Jo, ale taky to byl pořád stejný hokej, jako když jsem byl doma. Možná to ovlivnilo, že jsme hráli kvůli covidu před prázdnou arénou. Pak jsem ale chytal ve Vegas, kde byla plná hala a ještě na druhé straně Fleury.

Kovář: Já si myslím, že to musí být něco podobného, jako když jdete hrát za nároďák velký zápas před velkou halou. Nepočítám Euro Hockey Tour, to jsou takové ohrávačky, beru zápas na olympiádě i mistrovství světa. Že skočíte do narvané haly, míří na vás kamery z celého světa. Když se vám nepovede zápas v extralize, tak vám naloží vaši fanoušci, když se nepovede zápas v Rusku, tak vám naloží fanoušci tam a pár Čechů a Slováků, kteří měli vsazeno a nevyšel jim tiket. Ale tady na vás koukají všichni.

To je pravda, ale myslím, že při play off a zvlášť ve Spartě jsou gólmani taky sledovaní.

Kovář: Mě štve, že se říká, že play off je jenom o brankářích. Ne, protože můžete mít sebelepšího brankáře v sebelepší formě, ale když to před ním nebude dobré, tak to nebude dobré ani v bráně. A stejné je to i naopak. Play off se samozřejmě víc vnímá, prožívá diváky, majiteli, sponzory i hráči. A já se na něj vždycky těším. Nehrajeme baráž, že vyletíme z extraligy, což jsou nervy. U nás jde hrát osm nejlepších týmů o pohár, což je nejzábavnější část sezony a na hokeji to nejhezčí. Nestresuji, že je ve Spartě brankář pod tlakem.

Ale zase v play off může brankář viditelně „ukrást" zápas, ne?

Kovář: O to se snaží každé utkání. Jdete vždy do brány s tím, že nechcete dostat gól. Dokáže ho ukrást, ale někdo musí dát góly a potřebujete, aby vám to spoluhráči čistili před bránou, pomáhali s dorážkami. Může se říct, že brankář ukradl zápas, ale i tak to těch 20 hráčů před ním stojí strašně moc práce. Jeden to nedokáže vyhrát. Víte, že na výsledku záleží tisícům lidí a vy jim můžete udělat radost. Ale ze všeho nejvíc chcete udělat radost sám sobě.