Článek
Je to po letech ve Švédsku pro vás profesní i životní změna?
Ne, necítím to tak. Zdejší halu miluji, kabinu znám a potkávám zase ledaře, které jsem vídal před třiceti lety. Nostalgie možná nastala, když jsem sem přišel po deseti letech a nefungovaly mi nohy. Teď není. Ale možná by to bylo jiné, kdybych ve Švédsku netrénoval tolik Čechů.
To je pravda. Juniorka Lidingö Vikings byla ze třetiny česká. Čím to?
Když jsem tam začal trénovat malé kluky, klub se odrážel ode dna. V mém roce 1 tam bylo pět dětí, teď v roce 7 nějakých 550. Ale měli jsme díry v ročnících a já byl v kontaktu s českými agenty, což byli kluci, se kterými či proti nim jsem hrával. Nebo otcové jako u Petra Tona. Potřebovali jsme konkurenci a tu Češi přinesli. Byli jsme s nimi maximálně spokojení, protože chtěli trénovat, šli příkladem a kabina byla perfektní, že kluci zůstávají v kontaktu. Oficiální řečí byla angličtina. Nechtěli jsme, aby Češi pouštěli českou hudbu a Švédi švédskou, ale když jsem byl s Čechem či Švédem sám, mluvil jsem s ním v jeho rodné řeči.
Se Švédskem se často porovnáváme a vychází z toho, že do patnácti let je porážíme, ale v teenagerovském věku oni do tréninku šlápnou a utečou nám. Proč?
Českých kluků jsem se ptal, bavil se s rodiči i agenty a dělal si obrázek. Švédové se před dvaceti lety, když u nich došlo ke změnám, dívali na nás a Rusy. Přidali k tomu svůj systém, organizaci a pedagogiku. Udělali to taky centralizovaně, ale svaz posílá do menších klubů konzultanty, aby se zlepšila jejich úroveň i zvýšil počet malých oddílů. Ony pak dodávají čtrnáctileté, patnáctileté hráče do velkých klubů a gymnázií. Málokdo začne v Djurgardenu a dostane se do nároďáku. A taky třeba čistě ve Stockholmu bylo v osmnáctce nejméně osm elitních týmů a podívejte se, kolik jich je v Praze. Z široké základny vzejde logicky větší špička. A mám pocit, že se tam i víc hraje než v Česku. My se tak před čtyřiceti lety naučili bruslit a pak už to byla jen hra, hra a hra.
Kladno bude vsázet na zkušenost
Souvisí to s tím, že tam rádi kombinují sporty? V létě hrají fotbal, v zimě hokej.
Dělali studii, v níž figurovali Sundin, Forsberg, Lidström, Alfredsson, a ti se do čtrnácti věnovali čtyřem až pěti sportům. Ale bylo to před dvaceti lety. Teď se z hokeje stal sport na dvanáct měsíců v roce. Je specifický, protože třicet let kariéry strávíte na dvou milimetrech, což se musí trénovat. Je však dobré to doplňovat jinými sporty – míčovými, gymnastikou, změnami pohybu. Ale ať je to formou hry. Ať děti hrají na babu, protože ani nevědí, kolikrát zahnou doleva, doprava. Kdybyste jim nakázal, ať v rámci tréninku stopadesátkrát zahnou doprava, nebude je to bavit. Ale tvrdím, že pořád tam musí být soutěžení. Jsem velký zastánce hry, kreativity a soutěžení, protože musím nutit tebe, abys byl lepší a ty zase mě. Kdo viděl dokument Last Dance o basketbalistech Chicaga, kde Michael Jordan chtěl, aby na tréninku všichni makali. To je ono. Jedna věc je dělat cvičení, druhá dělat ho naplno a třetí dělat ho pořádně.
Jak důležitá je konkurence? David Pastrňák, kterého Švédsko připravilo na dospělý hokej, vyprávěl, že tam když trenér odejde z posilovny, všichni dřou dál. U nás se na to část vykašle.
Nechci mluvit špatně o českých klucích a holkách, ale ve Švédsku jsou odmalička naučení sedět spolu u stolu a řešit problém dohromady. Každý přispívá, nestydí se. Ta společnost to pak má v sobě zakořeněné a je homogenní. Švédové nemají rádi konflikty. Přijde nový hráč, podají si s ním ruku. Ano, je to můj konkurent, ale řekne: Vítej. Pak máte naopak Rusy, což bývají superhvězdy, ale málokdy z nich vytvoří tým.
K tomu je nutné vzdělání, že? Švédsko má sportovní gymnázia, u nás řada dorostenců a juniorů na školu kašle, přičemž sportovní kariéra se může snadno rozplynout.
Na ledě je potřeba inteligence a taky je to o sebedisciplíně. Když člověk zvládá studium i trénink, je zodpovědný. Ano, je dost případů, kdy hráč měl jasnou vizi, že chce do NHL, oddal se tomu, šel jasně za svým a dočkal se. Do NHL ale taky chodí 40 procent hráčů z univerzit, což je taky super cesta. Hrajete hokej na vysoké úrovni, máte tři hodiny ledu denně a ještě získáte diplom z americké univerzity.
Roky se toužím zeptat: Jste první hráč, který použil slavnou nájezdovou fintu mezi nohami. Jak se ten nápad zrodil?
Stokrát jsem četl knížku Ivo Viktora Můj dres číslo 1. Tam byly fotky penalt z mistrovství Evropy 1976 a jak šel kopat Tonda Panenka. Já pořád dumal, jak něco takového udělat v hokeji. Někdy ve třinácti letech jsem ji začal dělat na tréninku na mantinel, v zápase bych se styděl. Pak jsem ji vyzkoušel proti Litvínovu, ale byla dělaná, aby se vytáhla v pravý čas. Když se finále ve Vídni (1996) schylovalo k prodloužení, měl jsem v hlavě, že bych ji použil.
Takže vám Martin Procházka svým gólem sebral všechnu slávu?
(smích). Ne, Prochy to udělal moc dobře. Ale těší mě, že se ta finta roznesla a dělají ji kluci v různých ligách. A byla sranda, že tady na zimáku mi později Robert Záruba říkal, že věděl, že ve mně je něco z Tondy Panenky.
Trenér Otakar Vejvoda o návratu do KladnaVideo: Rytíři Kladno
Říkám si, že by se zase vaše blue line mohla sejít na jednom stadionu. Pavel Patera trénuje Spartu, vy Kladno a váš souboj by pro televizi mohl spolukomentovat Martin Procházka.
Tak se Spartou to tady byly vždycky skvělé zápasy a pro mě je speciální, že táta hrál pět let na Spartě a já se na něj mezi devíti a čtrnácti chodil dívat. Nicméně já ani Patýz to řešit nebudeme, pokecáme po sezoně. Oběma nám půjde o tři body a byl bych překvapený, kdyby on řekl něco jiného.
Vidíte, Pardubice a Spartu řadí sázkové kanceláře k favoritům, vás naopak pasují na poslední místo. Co vy na to?
Já nemám sociální sítě, nedívám se na televizi, ani nečtu zprávy. Ani tento rozhovor nebudu číst, takže nevím, co experti říkají. Něco se ke mně ale doneslo, tak je potřeba to brát jako motivaci. Mám ale dobrý dojem z týmu. Kabina funguje, což mě těší.
Jakou roli má Jaromír Jágr? Hrající majitel, který ale když nehraje, podílí si na tréninku.
Je to hráč, který je druhý v bodování NHL, je to majitel, rozumí hokeji. Baví se s klukama, je na všech cvičeních, říká k tomu své. Bavíme se o každém tréninku. Absolutní profesionál. Pamatuji si, že jako kluk on trénoval něco navíc, já taky. Říkali jsme si o tom. Náš ročník byl extrémně dobrý, pořád jsme chtěli dělat něco navíc. A pořád ho na ledě vidíte zkoušet nové věci. A to dělal, i když vyhrával bodování v NHL, pořád hledal nové cestičky. I Ovečkin musí střílet trochu z jiných pozic, protože jakmile je stagnace, přijde konec. Všichni vás přejedou. Kdyby si myslel, že bude spoléhat na to, co uměl v osmnácti, ve dvaceti, tak by tam neudělal to, co dokázal. Musel se inovovat.
