Kaše hraje po třech letech v Česku. Rodina? Zase chodili jako Hujerovi, směje se

Ano. Doufám, že budeme nebezpeční dál. Občas máme sice nějaký problémy, ale vždycky se pak na střídačce pobavíme, co a jak. Abychom si na to příště dali pozor. Hlavně co se týče obranného pásma... Jsem zvyklej dost mluvit, mezi střídáními někdy možná až moc (úsměv). Ale je to potřeba. Kluci si taky něco řeknou, komunikace je skvělá a odráží se potom na ledě.

Díky svému pohybu mi vůbec nevadí, naopak možná i vyhovuje. Co se týče obranného pásma, zvládám to dobře. Ale zpočátku jsem měl problémy při vhazování. I kvůli tomu, že se už nehrají chytrostí, ale hraje se hlavně hokejka na hokejku. Při tréninku jsem se na něj zaměřil. S Vencou Skuhravým, který má na buly parádní čísla, jsme si o buly pokecali. Trochu mi poradil.

Je to tak. Vyhovuje mi hrát rychle, kondičně ani herně s ním tedy potíže nemám. Kluci z lajny jsou typologicky podobní. Snažíme se hrát hodně dopředu, strávit co nejvíc času v útočném pásmu a vzadu se moc netrápit s pukem. Hrát jednoduše a být nepříjemní v koncovce.

Je tu daný systém, k němuž máme v kádru vhodné typy hráčů. Je to dobře postavený. Nechceme se moc šťourat s pukem v obranném pásmu, hodit ho prostě o plexi a jít za ním. Hrát nátlakově.

Mám radost, že za nastalé situace můžu na podzim někde hrát a jsem moc rád, že mě Vary vzaly. Na mojí straně je spokojenost určitě velká a doufám, že i na jejich.

Denně dojíždím, akorát po zápasech ve Varech většinou spím, abych zbytečně nejezdil v noci, protože máme ráno trénink. Cesta mi trvá autem čtyřicet minut, což je úplně v pohodě. Měl jsem podmínku, že s agentem oslovíme kluby, které jsou kolem komína. Chtěl jsem být zkrátka doma.

Je to škoda, protože fanoušci chtějí na hokej chodit, i když je koronavirus. Situace je ale taková, jaká je. Takhle je to zkrátka teď daný. Já jsem tam od toho, abych hrál hokej.

Až dosud chodili na každé utkání. Byla tu i babička s dědou. Jako ve starých kolejích, když jsem ještě hrával v Česku. Chodili zase jako Hujerovi (smích). Sháňka na lístky byla velká.

Byl tu na první zápas s Mladou Boleslaví. Přiletěl hned, jak dohráli s Bostonem v play off. Kladl si podmínku, že mě chce vidět, než odletí na dovolenou. (úsměv)

On moc kritickej není. Spíš občas taťka, ale na to jsem už za těch pár let zvyklej (úsměv). Ondra mi poradí, na co bych se měl třeba zaměřit. Po zápase měl ale jenom pár postřehů.

Samozřejmě jsem ho sledoval stejně jako Philadelphii. Rodiče se dívali na každý zápas, já ale koukal živě jenom, když se hrálo v přijatelných časech. Když už jsem byl ve Varech a měli jsme trénink nebo zápas, v noci jsem nevstával. Šel jsem spát a ráno se díval na highlighty.

Mělo to pro mě pozitivní i negativní stránku. Svrběly mě ruce, chtěl jsem tam jet i za cenu toho, že tam budu třeba jenom trénovat. Aby věděli, že jsem v záloze... Dopadlo to ale takhle. Na druhou stranu jsem se mohl už připravovat s týmem, se kterým začnu sezonu a můžu hrát.

Trochu jo, ale před zápasem jsem se bavil s Kubou Voráčkem a měl jistotu, že mě uklidní (úsměv). Radil mi podobně jako brácha. Tedy žádnej stres, hraj, co umíš, a hlavně se tím bav. Nervózní jsem už pak byl akorát při rozbruslení, kdy absolvujete kolečko pro nováčky. Abych nezakopl a trefil první střelou bránu. Naštěstí se mi to povedlo. (úsměv)

Je mi třiadvacet, brácha je o rok starší a náš sen vždycky byl zahrát si v NHL spolu. Ale tohle byla fantazie. Byli jsme dost nervózní, já o hodně víc než před prvním utkáním v NHL. Vyšlo to na jedničku. Vyhráli jsme, já dal gól, rodiče navíc v hledišti... Brácha mi k němu potají gratuloval. Když pak dostal hit, ptal jsem se ho, jestli je v pořádku. Jinak jsem ho ale bral, že je to můj soupeř.

Naši tam přijeli hlavně na Vánoce. Brácha byl na tripu a hráli kolem Philadelphie, takže byla šance, že budeme po sedmi letech zase spolu na Vánoce. A nakonec se z toho stalo tohle... Všechny náhody se sešly. Užili jsme si potom ještě společné rodinné Vánoce, za mě prostě paráda.