Kacetl o třinecké síle, práci s psychikou, motorkách nebo reprezentaci: Snad to někdy klapne

Neskutečně si toho vážím. Je to největší ocenění, kterého může brankář v Česku dosáhnout. Je to pro mě trochu překvapení, protože tentokrát jsem nevyhrál žádné individuální statistiky. Ale je pravda, že moje role v některých zápasech play off se povedla. Hlavně je neuvěřitelné, co se nám povedlo. Tým je pro nás na prvním místě. Že jsem letos neměl v play off ani jednu nulu a nepřekonal jsem rekord? To je podřadné. Titul je mnohem cennější a díky němu mohou přijít i individuální trofeje.

Chemie mezi brankářem i týmem je v Třinci úžasná. Potkalo mě to zrovna v nejlepších letech. Kluci mi pomáhali neskutečně a parádně blokovali. Obdivuju je. Být jimi, s jejich výstrojí bych teda do bloků nešel. (směje se)

Je pevně daný systém a tým má své pilíře. Kádr se vždy vhodně doplní, a kdo přijde, musí se podřídit kolektivnímu výkonu, i když se to někomu nemusí líbit. Ale je vidět, že naše cesta funguje. Že vždy ze všech dílků vytvoříme nádherný obraz. Od nikoho z nás nechybí srdíčko. Držíme při sobě, věříme si. Myslím, že jsme byli semknutější než Sparta nebo Pardubice. Navíc na nás určitě není takový tlak jako na ně.

Nejlepší jsou vždycky hned na ledě a v kabině, kde jsem měl i manželku a syna. Letošní cesta za titulem ale byla neuvěřitelně náročná. Jak play off skončilo, padla na nás velká fyzická i psychická únava, která se podepsala i na oslavách. Asi by mohly být větší, ale nejcennější je stejně ten vnitřní pocit, že jsme to zase dokázali. Navíc znovu skalpem Sparty i Pardubic, dvou gigantů. To už se nemusí nikdy opakovat.

Je pravda, že tři vteřiny před koncem šestého semifinále se Spartou už jsem sklopil hlavu a smířil jsem se s tím, že je konec. Takže jsem ani neviděl, jak tam Vožuch (Daniel Voženílek) našel toho pašeráka a srovnal dvě desetiny před koncem. (směje se) To byla fantazie, nakoplo nás to k obratu a Spartu sestřelilo.

Asi nejdůležitější zákrok play off, už jsme mohli jet na dovolenou. Slyšel jsem, jak mě pak kluci ze střídačky povzbuzovali „Káco, neskutečný!“ Já jsem ani nevěděl, jak jsem to vyrazil. Ale když jsem viděl opakovačky, dokázal jsem ocenit krásu tohohle zákroku. Celý zápas byl neskutečně fyzicky, ale hlavně psychicky náročný. Seděl jsem pak v kabině úplně prázdný a kluci se mě ptali, jestli jsem v pohodě. Musel jsem pak ještě na rozhovory a fakt těžko jsem hledal slova.

Drobné provokování mi nevadí. V brance si žiju svůj svět a při strkanicích se odklidím do rohu. Ale když někdo jede za mnou tam nebo doráží do brankoviště čtyři vteřiny po odpískání, to je moc. Tak jsem třeba prostě dal ruce před sebe. Útoky na gólmany mají nějaké meze, ve druhém utkání už to bylo hodně přes čáru.

Na jednu stranu je krásné překonávat rekordy takových legend jako Petr Bříza nebo Roman Čechmánek. Téhle přezdívky si cením. Je ale pravda, že když na mě třeba vyskočí takový článek ještě před zápasem, mám trochu strach. Teď ale s úsměvem vzpomínám, jak si do mě Lukáš Radil rýpnul, že žádný fantom nejsem, když mě v pátém finále vyhnal z branky. Tak se mu to hezky vrátilo jako bumerang. (usmívá se)

Tuhle otázku dostávám často a ptám se sám sebe. Možná mi pomáhá, jak jdou zápasy rychle za sebou, tolik se netrénuje a cítím se čím dál víc jistější. A v play off je samozřejmě větší tlak. Pod panem trenérem Varaďou jsem se skvěle naučil pracovat pod stresem. Teď z toho těžím.

Vím, že si nemůžu dovolit udělat chybu. Na druhou stranu si vždycky připomínám: „Dej tomu všechno, co můžeš. Soustřeď se na maximum na každý puk a nějak to dopadne.“ Ale třeba při těch sedmých zápasech jsem si hlavně říkal, že to není sedmý zápas. Abych neměl svázané ruce. Tohle jsem se samozřejmě musel naučit. Cítím, že jsem se v tom za ty dva roky od zisku první Ceny Práva posunul nejvíc. Jsem mnohem klidnější.

Zkoušel jsem to, ale nemám s tím úplně dobré zkušenosti. Vždycky jsem si dokázal poradit vlastní sebedůvěrou. Ta je nejdůležitější. Když jsem o sobě pochyboval, vzpomněl jsem si na nějaký zákrok, na povedené momenty. To mi zase vrátilo sebevědomí. Ale využíval jsem jiné odborníky, spolupracoval jsem s oční klinikou.

Zjistil jsem, jak rychlé mám reakce nebo po jaké době se mi oči unaví. A snažil jsem se najít nějakou výmluvu, proč jsem v minulých letech dostával tolik gólů přes půl hřiště. Ale bohužel na dálku vidím perfektně, tak tím to nebude. (směje se)

Miluju motorky. Už od deseti let. Od patnácti jsem měl pionýra. Teď vlastním naháče, KTM Super Duke. Taková silniční bestie, chuligán, rád s tím i jezdím po zadním kole.

To nebyli, zranění mimo led jsou vždycky problém. Ale žádný postih jsem z toho neměl. Ten incident byla hrozná náhoda. Jel jsem ze zimáku do restaurace. Chtěl jsem si přibrzdit zadním kolem, trochu se mi kouslo a letěl jsem bokem přes řídítka přímo na rameno. Sice to byla malá rychlost, ale dopadl jsem blbě. Zvedl jsem motorku, ještě dojel do restaurace, ale pořád mě to bolelo. Podíval jsem se na rameno a viděl, jak kost vyskočila. Praskly mi vazy, musel jsem na operaci a měl jsem sedm týdnů pauzu.

Přes zimu se moc jezdit nedá. Ale mezi zápasy play off jsem si občas vyjel. A hlavu si často čistím u internetu, kde koukám na motorky nebo na věci pro svou motorku. Taky rád sleduju motorsporty. Nebo chodím do garáže a kutím, svářím, to mě baví.

Rozhodně, vždycky se na něj moc těším. Zatím ještě nemluví, takže se mě neptá na hokej, ideál. (směje se) Ale to brzy přijde. Když se ráno vzbudí, vezme hokejku a hned začne mlátit do puku. Rád s ním blbnu, je to zábava, ale někdy taky dost náročné. Obdivuju ženy, že to doma s dítětem zvládají.

Zatím to tak vypadá, bránit mu rozhodně nebudu. Ale nutit ho taky ne. Pokud ho hokej bavit nebude, v pohodě, třeba ho chytne jiný sport. A když ani to ne, tak bude dělat něco jiného. Na to si musí přijít sám.

Těžko říct. Samozřejmě jsme tam s rodinou moc spokojení. Tak fantastické zázemí a komfort jinde v Česku nenajdeme. Pocházím ze Znojma, ale Třinec už je pro mě druhý domov.

Dobrá otázka. Jít jinam v Česku by pro mě smysl nedávalo. Jsem v týmu, který bojuje o špici a věřím, že získá ještě další úspěchy. Na druhou stranu v cizině jsem nikdy nebyl a někdy bych si to rád zkusil i kvůli tomu, abych se dokonale naučil anglicky.

Manželka je ortodontistka, dělá rovnátka. Třeba bych jí mohl pomáhat s chodem ordinace, s věcmi okolo. A samozřejmě by mě lákalo dělat něco s auty a motorkami. Na to ale zatím moc nemyslím. Neřeším, kdy by mohl přijít konec kariéry. Zdraví drží, fyzičku nemám špatnou, výsledky taky ne.

Nebudu lhát, aspoň jednou v kariéře bych chtěl mít fotku v reprezentačním dresu. Tuhle otázku už jsem dostal několikrát, v médiích se to několikrát probíralo. Jednou jsem byl blízko ještě během angažmá v Hradci, ale onemocněl jsem. Teď už mám samozřejmě nějaké roky a fazóna mi přišla vždycky až v play off. Sezonu končíme na konci dubna, to už pár dní před mistrovstvím není čas zkoušet nové tváře. Navíc konkurence gólmanů je obrovská, třeba letos přiletěli tři skvělí brankáři ze zámoří. Ale třeba to někdy vyjde.