Článek
Ulevilo se vám hodně, když jste zlomili sérii sedmi porážek a začali vyhrávat?
Neskutečně. Bylo to psychicky ohromně náročné období. Vždyť jsme skoro každý duel padli těsným rozdílem. Většinou jednou špatnou třetinou nebo vlastními chybami. Kdybychom schytávali debakly 1:6, tak bychom věděli, že prostě na víc nemáme. Ale takhle jsme byli přesvědčení, že můžeme hrát klidně střed tabulky. Teď konečně nejsme poslední.
Pomohla vám výměna trenéra? Místo hlavního kouče po Růžičkovi převzal dosavadní asistent Karel Mlejnek.
Razantní změny ve fungování týmu nepřišly, ale nový impulz nám asi pomohl a přinesl kýžený efekt. Zlepšili jsme trochu mentalitu a každý z nás začal více hrabat, až na dno sil. Mě osobně ale Růžičkův konec trochu mrzí, měli jsme spolu dobrý vztah. Výsledky nebyly chyba jeho, ale nás hráčů. Nedařilo se nám dodržovat systém a dělali jsme na ledě hrubky. Kouč to odskákal za všechny. To se bohužel v hokeji stává.
Na střídačku přišli noví asistenti Robert Reichel s Davidem Kočím. Jací jsou?
Albi je v Litvínově za boha. Dost nás cepuje, ale to jsem čekal. Situace v klubu mu není lhostejná. David je skvělý trenér, má na starost oslabení a obránce, s nimiž odvádí výbornou práci.
Kočí byl vyhlášený bitkař. Dával vám nějaké tipy k šarvátkám?
To ne. Kdyby někdo chtěl, asi poskytne lekci, ale zatím se k tomu nikdo neměl (usmívá se).
Trenér Mlejnek vás nasadil do formace s Giorgio Estephanem a hlavně Patrikem Zdráhalem, s nímž jste hrál dva roky ve Vítkovicích. Jak tahle spolupráce klape?
Parádně. S Patrikem si rozumíme a jsme na sebe zvyklí. Hraní s ním je radost. My lítáme v útočném pásmu a Giorgio nám rozdává puky.
Zleva Šimon Stránský z Litvínova, Adam Brodecki z Kladna a brankář Litvínova Denis Godla.
Zatímco většina ostatních klubů stojí na zkušených útočnících, Litvínov po konci Viktora Hübla s Františkem Lukešem táhnou hráči mladší třiceti let.
Odešly klubové legendy a je potřeba, abychom se ukázali my mladší. Já jsem přišel jako lídr a snažím se pomoct co nejvíc. Jsem na sebe náročný. Na začátku sezony mě štvalo, že jsem spaloval šance. Chtěl jsem až moc a chyběl mi klid v koncovce. Teď už se cítím mnohem líp. Stačí pár bodů a sebevědomí hned stoupne.
Může se lídrem člověk stát, nebo se jím už narodí?
Asi to musí mít už trochu v sobě. Já cítím, že předpoklady být lídr mám. Vždycky jsem chtěl, aby na mně tým stál, abych hrál první lajnu i přesilovky. To mě baví a tlak mi ani tolik nevadí.
Byl právě prostor, který dostáváte, hlavním lákadlem při příchodu do Litvínova z finského Jukuritu Mikkeli?
Přesně tak. Řešil jsem návrat do Vítkovic a nabídky Třince, Karlových Varů a Litvínova. Pan Růžička mi několikrát volal a přesvědčoval mě. To se mi líbilo. Zahraničí jsem odpískal, musel bych dlouho čekat, jestli něco klapne.
Jak se vám jako rodákovi z Ostravy žije na severu Čech?
Z působení ve 40tisícovém Mikkeli i z kanadské juniorky už jsem zvyklý na malá města. Moc toho nepotřebuju. Stačí mít kde nakoupit a kde se najíst. Litvínov se mi docela líbí, čekal jsem to horší.
Co říkal na váš krok starší bratr Matěj, útočník švýcarského Davosu?
Nejdřív se mi smál. Ale vysvětlil jsem mu situaci a pochopil mě. Je mi teprve 24 let, mám ještě dost času dostat se znovu do zahraničí. A třeba si zahrajeme i spolu, zatím jsme se potkali jen krátce před rokem a půl v reprezentaci.
Rozebíráte spolu hokej často?
Bavíme se každý den, nejen o hokeji. Přejeme si jenom to nejlepší. Jsem rád, jak se bráchovi ve Švýcarsku daří. Vždycky byl můj vzor. Vzhlížel jsem k němu. Taky proto jsem ho následoval už v šestnácti letech do Kanady. Chtěl jsem mít za každou cenu stejnou cestu jako on. Tak teď by ještě mohlo klapnout to Švýcarsko (usmívá se).
