Článek
Těžko se asi zbavujete nálepky workoholika, když si čas mezi hokejovými sezónami zpestříte atletickým projektem…
Moc dovolené jsem neměl, jen teď tři dny po šampionátu a už zase hraje hokejová reprezentace se Slovenskem… Ale slovu workoholik se pořád bráním, to si myslím, že je někdo jiný. Ano, v sezóně pracuju hodně a rád a vážím si práce, kterou dělám. Nějaký syndrom vyhoření je pro mě nepochopitelný. Určitě jsem měl období, kdy jsem přemýšlel, jestli nedělat něco jiného, ale teď všechno tak šlape, že bych považoval skoro za rouhání, kdybych se tomu vzpíral. Těším se na každý přenos, a i když třeba nadávám, nebo jsem unavený, stejně pak převáží radost, když se nám něco podaří.
I Michal Dusík, jenž se na celém zpracování šampionátu v Londýně výrazně podílel, říkal, že jste mu přišel ve studiu ještě nadšenější než při hokejových šampionátech.
Já se o atletiku kdysi v televizi otřel a teď jsem se k ní vrátil v úplně jiné intenzitě. Hlavně se mi líbilo, že jsme dělali úplně jiný program, zaměřili se na české atlety, což lidi u nás nejvíc zajímá. Dřív museli komentátoři kolikrát jen popisovat pokus v dálce nebo oštěpu, teď šlo všechno buď živě, nebo s mírným zpožděním. Ostatně také sledovanost byla velmi dobrá.
Naspal jste toho víc než při hokejových šampionátech?
To jednoznačně! Vůbec se to nedá srovnat, tady jsem se staral jen o scénáře studií, na hokeji toho mám na starosti mnohem víc.
Co byl pro převážně hokejového komentátora největší atletický zážitek?
Atmosféra mistrovství a výkony na dráze, to je samozřejmě to hlavní. Ale pro mě i hosté ve studiu. Už jsem měl zkušenost z olympiád, že to je úplně jiná sociální skupina sportovců, kteří vám jdou naproti a nejsou tak uzavřeni jako protagonisté těch ještě slavnějších sportů. Některé rozhovory byl vyloženě zážitek, třeba kladivářka Kateřina Šafránková nebo bývalý překážkář Colin Jackson… A významný podíl na programu měly obě expertky Lída Formanová a Šárka Kašpárková, které se během minuty bezvadně zorientovaly.
Vrátíte se k atletice? Třeba za rok při mistrovství Evropy v Berlíně?
Ten se samozřejmě nabízí, z hlediska časového pásma je ještě příznivější než Londýn. Jenže celou operaci musíme vyhodnotit finančně, aby dávala smysl, pro mě to bude náročnější po olympijské sezóně… Ale samozřejmě u toho nemusím být já.
Zmínil jste, že během vaší kariéry byla období, kdy jste chtěl s televizní prací skončit. Bylo k tomu někdy opravdu blízko?
Nebylo, ale vždycky, když jsem byl v květnu tak ztahaný, jsem si říkal, jestli nedělat nějakou normální práci od pondělí do pátku s volnými víkendy a večery… Já pracuju hodně v noci, kdy se mi dělá nejlépe a na časovém plánu dne je to někdy vidět. Dřív jsem si dával vždycky nějaký horizont, do kdy vydržet a na co se těším. Nagano, mistrovství světa v hokeji v Praze 2004, pak šampionát v Bratislavě. Ale od té doby žádný další horizont nemám.
V kolika letech jste komentoval svůj první přímý přenos?
Na podzim 1990, bylo mi třiadvacet. Byl to první baseballový přenos v historii.
Jak se od té doby změnil komentátorský styl? Kdyby dnes někdo komentoval stejně jako v devadesátých letech, byl by to pro diváka velký nezvyk?
Myslím, že jo. Přibyla slova, popis je živější a barvitější. Jsou sporty, kde se to příliš neposunulo, ale konkrétně v hokeji se komentování přiblížilo dalším zemím od Finska po Kanadu. Naši předchůdci byli hodně decentní, moc do hry nezasahovali, my mluvíme daleko víc. A přibyli experti, do komentování jsme vnesli dialog, což je také velký posun.
Nosíte v sobě ještě nějaký komentátorský sen?
To je těžké, za poslední rok se mi splnily sny, které jsem vlastně ani neměl. Třeba fotbal na Maracana, byť ženský, na olympiádě. Ale jen si nasadit sluchátka na takovém stadiónu a komentovat fotbal, to by mě v životě nenapadlo. Pak jsem komentoval Světový pohár nejlepších hokejistů v Torontu, teď jsem byl na mistrovství světa v atletice v Londýně… Už asi nic nemám. Prostě se těším na každý další přenos, jak ho připravím, odvedu, jak si pak budu nadávat, co se nepovedlo. To tam pořád zůstává, i když už jsem víc v klidu.
Už si tolik nenadáváte?
Nadávám si pořád stejně, ale líp tu sebekritiku snáším. Dřív jsem se byl schopný tím dva dny užírat, teď se spíš snažím, abych ten postup, co vedl k chybě, nezopakoval. Třeba při přípravě, nebo technické věci s počítačem, kdy se mi posune řádek a pak řeknu úplné nesmysly.
Kdybyste si měl vybrat nějaký zápas z historie, který byste chtěl komentovat…
Ani bych nemusel komentovat, ale chtěl bych vidět finále mistrovství světa fotbalistů 1934, jestli nás rozhodčí Eklind vážně tak poškodil nebo jak vypadal gól Antonína Puče, který na videu nebyl. Protože finále z Chile 1962 byl první Archiv Z, který jsem dělal, dochoval se i komentář Karla Maliny a Oskara Many. A z hokeje? Chtěl bych vidět zápas generace 40. let, třeba když porazili Kanadu ve Stockholmu 1949, z čehož nejsou ani fragmenty.
Co vás teď nejvíc zaměstnává? Příprava vysílání na zimní olympiádě v Pchjongčchangu, kde bude mít Česká televize k dispozici jen omezený počet hodin?
Tam už máme vše víceméně naplánované. Samozřejmě je obrovský zásah, že nejsme majitel práv, ale jen sublicence. Padá divácké pohodlí, kdy se každý mohl na internetu podívat na jakýkoliv přenos, počet odvysílaných hodin je omezený na 190, využít můžeme jen jeden kanál, tedy ČT sport. Ale snažíme se z té nevýhody udělat výhodu a sestavit program tak, aby diváci sledovali českou stopu, zatímco Eurosport bude mít mezinárodní signál, kam některé věci z českého pohledu asi neprojdou.
Komplikací pro hokejové vysílání je jistě i odchod experta Martina Hostáka, jenž se stal generálním manažerem ve Zlíně.
Ztráta je to obrovská. Martin byl jedním z lídrů programu, aktivně zasahoval do jeho podoby, ale dohodli jsme se, že není možné ty dvě funkce kombinovat. Nedělalo by to dobrotu rozhodně u extraligy, ale ani u nároďáku. Nebude lehké ho nahradit.
Kdo se o to pokusí?
Ještě to není úplně domluvené, možná budou dokonce dva. Teď to potřebuji dořešit.
Jste také dlouhé roky pedagogem na Fakultě sociálních věd, jak velkou část redakce sportu v České televizi tvoří vaši bývalí studenti?
Je jich hodně i v dalších redakcích… U nás to bude přes polovinu komentátorů, i redaktorů a externistů je většina. Ale nezáleží, kdo chodil ke mně na předmět, ale jestli se sám chce zlepšovat, něco obětovat a vydržet dobu čekání, která je u nás poměrně dlouhá. Vždycky na poslední hodině říkám, že jen otevřu dveře, projít už musejí sami.
