Článek
Že načne v Olomouci už 19. sezonu a že vyjma pár zápasů na výpomoc ve Vítkovicích a Šternberku nikdy neoblékal jiný dres, sám Ondrušek vysvětlí prostě. „Mladá léta jsem strávil v 1. lize, kde jsme hrávali na čele, takže nebyl z mé strany důvod měnit v rámci 1. ligy klub. A kluby z extraligy zase nechtějí hráče z 1. ligy na trvalý přestup, pouze si ho vezmou, když potřebují, nebo sáhnou po cizinci, aby neplatily tabulky. Takže z 1. ligy není jednoduché se dostat výš.“
A když už se Olomouc v roce 2014 po 17 letech zase vrátila do extraligy a Ondrušek se postupně stával etablovaným extraligovým plejerem, tak ho pro změnu na Hané držela rodina. „Když jsem si vybudoval nějakou pověst, už jsem nebyl nejmladší, měl rodinu a děti, takže jsem neměl důvod je opouštět a někam dojíždět. Nepřišla prostě taková nabídka, abych nad ní musel přemýšlet,“ říká 37letý bek.
V klubu už zažil mnohé. Coby osmiletý capart zpovzdálí sledoval, jak Olomouc vyhrála první extraligový titul (1994), později pak nechápal, když se oddíl ocitl v době temna, proč se na zimáku prodávají koberce. „To mně silně utkvělo v paměti. Bylo to zvláštní, rok či dva v Olomouci vůbec nebyl tým mužů, ale já jako dítě jsem tomu moc nerozuměl.“
Mimochodem, v žákovských kategoriích byl jeho olomouckým spoluhráčem jistý David Krejčí, s kterým se v předminulé sezoně zase sešli v jednom mančaftu, a dost možná opět sejdou, až si Krejčí bude kolem Vánoc hledat své poslední angažmá.
On i Ondrušek jsou důkazem, že hokejová dlouhověkost už není ničím výjimečným. Že hráči nad 35 let nejsou dnes žádnými „dinosaury“, ale extralize mají pořád co dát. „Čím to? Změnila se příprava a celkově přístup trenérů k hráčům. Tréninky se upravily, trošku se víc šetří tělo. Už to není ta stará škola, že se dře od rána do večera a čím víc, tím líp. To jsem zažil v mládí, kdy se běhalo, byly dvoufázové tréninky a člověk chodil domů zničený. Byl rád, že se vyspal a šel do toho znovu. Teď se přemýšlí nad tím, co se dělá. Aby to člověku něco dalo, aby tělo stihlo zregenerovat.“
| Počká na syna? | |||
|---|---|---|---|
| Zprvu chtěl, aby jeho syn hrál fotbal. Ten ho ale nechytl, a tak se vydal v tátových šlépějích a i on s dal na hokej. Je v 5. třídě. Ale že by Jiří Ondrušek podobně jako jeho někdejší spoluhráč Galvas vydržel, až syn doroste do áčka a oni si zahráli společně, tak to neplánuje. „To už asi nestihnu. Pro některé rodiče je priorita, aby jejich syn hrál hokej. Já to beru s rezervou. Jen doufám, že u něj vydrží alespoň přes pubertu a měl nějaký řád a povinnosti.“ |
Když hledíte na Ondruškovy statistiky, je patrné, že v minulých letech prošel proměnou z ryze defenzivního obránce v beka, který rád podpoří útok. Zažil sezony, kdy celkově posbíral sotva pět šest bodů, teď jsou to i dvě či tři desítky. „Spoustu sezon je Olomouc tým, který dává nejméně gólů. Vyhrávali jsme většinou na dva tři góly, a tak se nás trenéři snažili víc nutit do útoku, abychom těch gólů dávali víc. Já se tak z defenzivního hráče přeorientoval na univerzála a taky už víc hrávám přesilovky, tím se body získávají snáz,“ vysvětluje.
Pevně věří, že se týmu stejně jako loni vydaří úvod extraligy, protože – jak sám zdůrazňuje – je to důležité na psychiku a hraje se následně snáz. „Sport je jenom o hlavě,“ míní Ondrušek. „Naše síla je týmovost, že se soupeři nemohou soustředit jen na jednoho dva hráče, tudíž musí mít těžké přípravy.“
