Jágr o faulu: Některé věci si nepamatuju, byl jsem vypnutej! Hráči u nás k sobě nemají úctu

Nejsem na tom dobře. Nevím, jestli stihnu začátek (extraligy). Zatím to nevypadá, všechno se ale může změnit. Dneska jdu navštívit (profesora) Pavla Koláře, od toho se nějak odrazím.

Spíš rameno. Když chci zvednout nějakou věc, musím to dělat jen levou rukou. Stejně jako jím jen jednou rukou.

Nejsou. Tělo je ale zvláštní tím, že se dokáže rychle vyléčit. Počítal jsem s tím, že těch prvních pár dnů bude nejhorších. Zatím ramenu dávám klid. Je oteklé a právě kvůli otoku je pohyb s rukou složitější. Tělo svaly zablokuje a ty pak ani nespolupracují s tělem. Věřím, že až otok zmizí a všechno se odblokuje, bude to daleko lepší.

Samozřejmě jsem to viděl. Měl jsem souboj jeden na jednoho a druhý hráč (Barák) mě zezadu strčil. Byl jsem tak blízko mantinelu, že už jsem si před sebe ani nestihl dát ruce. Měl jsem štěstí, že jsem uhnul hlavou. Kdybych jí neuhnul, možná bych teď byl na vozíku. Takhle to odneslo rameno.

Některé věci si moc nepamatuju, na chvíli jsem byl vypnutej. Ale to, jak se mě pak jel do bitky zastat obránce Dotchin, už ano. Nebylo to jako před třemi roky, když jsem byl mimo třeba dvacet minut (po nárazu na mantinel od havířovského Sikory). Spíš mě na tom mrzí jedna věc.

Že u nás k sobě hráči nemají úctu. Hokej je samozřejmě tvrdá hra a mělo by to tak i zůstat, protože o to víc je populárnější a zábavnější pro diváky. Na druhou stranu si ale hráči musejí uvědomit, že může dojít k nebezpečným situacím, jaká se teď stala mně. Když jsem byl mladý, zažil jsem i smrt zlínského Luďka Čajky. Těch nebezpečných situací je spousta a hráči si to ani neuvědomují. Je to hrozně těžký - na jednu stranu někoho bránit, ale když hráč jede k mantinelu, prostě do něj nemůžeš (zezadu) strčit. To je takové nepsané pravidlo. Protože to jednou může opravdu špatně dopadnout. A je úplně jedno, že teď jsem to byl zrovna já. Připadá mi směšný, že se teď spousta lidí zaobírá tím, že v 50 letech by už hráč neměl hrát hokej.

Ano, ale to s tím přece nemá nic společného. Už jenom proto, že mám 120 kilo a věřím, že i sílu, že některé souboje ustojím. Hokej je tvrdý sport a neříkám, aby se přestalo hrát do těla. Spíš jde o to, že hráči by měli umět správně vyhodnotit situaci.

A kdybychom se sešli za deset let, možná bych o stejném tématu mluvil zase. Někdo může namítnout, že tohle se děje v jakékoliv lize. Ano děje, ale ze své zkušenosti můžu říct, že v NHL se takové zákroky hodně omezily. Nebylo to kvůli zranění ramena, ale kvůli otřesům mozku. Majitelé klubů si uvědomili, že ztratit na celou sezonu top hráče pro ně není ekonomicky výhodné. Změnila se pravidla, začaly se dávat daleko větší tresty. V NHL platí, že jakmile je k tobě hráč otočený zády, nemáš šanci do něj strčit.

Jde o několik věcí, které, když se nezmění, nemůžeš dojít k celkovému výsledku. Může to být rozhodčími, aby si něco řekli a pískali standard. V NHL si v roce 2005 řekli, že je ve hře moc držení a hákování a že takhle to dál nejde. Změnila se pravidla a samozřejmě prvních dvacet zápasů v sezoně se hrálo minimálně jednou nebo dvakrát pět na tři. Po dvou měsících se ale hráči naučili s novými pravidly pracovat. Protože jim nic jiného nezbylo. Prohrávat kvůli vyloučením spoustu zápasů tě totiž nebaví. A rozhodčím se standard pískání podařilo udržet.

Rozdíl je i mezi diváky. Ti v Americe se jdou na hokej bavit, zatímco tady dokážou ovlivnit zápas pískáním, když reagují na každé upadnutí. Z mého pohledu je domácí prostředí v Česku daleko větší výhodou než v Americe. Což je ale druhou stranu skvělý.