Jágr: Na Kladně to bude moje poslední sezona. Změnil jsem pohled na svůj život

Proto už jste začal s tréninkem?

I když jsem hrál ještě v NHL, v létě jsem se nikdy moc nepřipravoval. Poslední roky jsem zase během léta neměl důvod trénovat, protože jsem nepočítal s tím, že odehraju celou sezonu, ale že naskočím až v prosinci nebo lednu. Nebyl jsem absolutně v kondici a měl nadváhu. Teď jsem udělal změnu, nedal jsem si skoro žádné volno. I během mistrovství světa, kde jsem coby jeho ambasador měl spoustu povinností, jsem si po 20 letech najal kondičního trenéra a začal intenzivněji trénovat.

Pomáhá vám?

Ani on neví, jak mé tělo bude na určité věci reagovat. Ale začali jsme spolu a myslím, že to jde tím správným směrem. Úplnou odpověď ale dostaneme, až začne sezona. Sám sobě si chci dokázat, jestli je v mých letech vůbec možné, když tomu budu věnovat víc času než v posledních letech a pokusím se trénovat podobně, jako když jsem hrál v NHL, jestli jsem pak schopný hrát na lepší úrovni. Anebo je to úplně jedno, protože věk nezastavíš…

Předpokládám, že věříte první variantě.

Věřím tomu, že je jedno, kolik ti je let. Měl bys pokoušet své limity, kam tě tělo a věk pustí. Že to někdo neudělal už dřív, neznamená, že to nejde. Možná i to je důvod, abych si později nevyčítal, že jsem odešel a neudělal maximum a nedal tomu všechno.

Jak letní zápřah zvládá vaše tělo?

Musím to zaklepat, ale absolutně s tím nemám problém. Mám dar, který jsem podle mě dostal od Boha, že moje tělo se neunaví. Kdybych chtěl trénovat pět šest hodin denně, klidně můžu.

Říkáte, že odehrajete ještě rok. Co když ale během něj zjistíte, že s kvalitní letní přípravou to stále jde a na extraligu stačíte? I tak půjde o poslední sezonu?

Na Kladně určitě.

To přesně znamená co?

To znamená, že na Kladně to bude moje poslední sezona.

Takže byste teoreticky mohl pokračovat v některé z nižších soutěží?

Říkám, že na Kladně tohle stoprocentně bude moje poslední sezona.

Z hráčského pohledu, nebo i majitelského a manažerského?

Těžko teď něco tvrdit, nejsem si stoprocentně jistý. Až budu mít nějaké odpovědi, rád je oznámím.

V zámoří se začaly objevovat zprávy, že by si v Pittsburghu dokázali představit vaše zapojení do klubu v nějaké funkci. Je to něco, o čem byste přemýšlel?

Ty nabídky byly i dřív a možnosti tam jsou stále. Oni ale moc dobře vědí, že pokud budu vlastnit klub (Kladno), tak nemůžu odejít. A ani nechci. Nebylo to dobré a správné už v době, kdy jsem Rytíře vlastnil, ale nebyl tady v Česku. Odejdu, až nebudu vlastnit klub.

Je sezonním cílem Rytířů vyhnout se baráží, nebo pošilháváte výš?

Náš cíl je samozřejmě vyhrát titul. Jako to mají všichni. Co se týká mé manažerské práce v klubu; spoustu věcí už máme za sebou. Pracujeme na tom a v nejbližší době oznámíme posily.

Hokej a s ním spojená každodenní dřina vás stále baví?

Kdyby mě netěšil, asi bych na led nešel a ani netrénoval. Během mistrovství světa jsem dostal otázku, jestli mi je líto, že už na něm nemůžu hrát. Říkal jsem, že mi to moc líto není, protože jsem si mohl užít skvělou atmosféru. A kdybych hrál, byl bych nervózní, protože jsem vždy cítil zodpovědnost, že bych měl být tím hráčem, který mužstvu pomůže. Hokej ale pořád miluju. Dělám ho 50 let a tělo to nezapomene. Jsou chvíle, kdy mám starosti, ale jdu na led, když na něm nikdo není. A tím získávám takovou svobodu. A taky chci říct, že při únorovém vyvěšování mého dresu v Pittsburghu jsem trochu změnil pohled na svůj život.

V jakém smyslu?

Když jsem viděl, jak lidé v Americe byli během té oslavy pozitivní, řekl jsem si, že už budu dělat jen věci, které mi přinesou radost. A že se budu stýkat s lidmi, kteří mi k radosti pomůžou. I když člověk žije do 50 let nějakým způsobem, ještě to neznamená, že se pak nemůže změnit jeho pohled na svět.

Ještě na skok ke zlatému mistrovství světa. Osobně jste viděl všechny zápasy českého týmu, jaký moment ve vás zůstal nejvíc?

Celý turnaj bylo vidět, jak je český divák natěšený a hokej miluje. Každý zápas domácích byl vyprodaný, na stadionu byla skvělá atmosféra a lidi si to užívali. Bylo úplně jedno, jestli nastupujeme proti Kanadě, Finsku nebo Velké Británii. A přesně o to jde. Lidi dokázali s týmem žít a pomoct mu, když se nedaří úplně stoprocentně. Díky tomu se vyhrála zlatá medaile. Hráči a celá reprezentace dokázali využít pozitivní energie všech lidí v České republice. Nevím, jestli by se MS vyhrálo, kdyby se nehrálo v Praze. Připadalo mi, že naši hráči jsou daleko rychlejší než normálně. Chci tím říct, že fanoušci byli obrovskou součástí úspěchu.

Přitom nejen hráči, ale i trenéři byli pod obrovským tlakem, když se hrálo doma…

Na domácím mistrovství světa je ohromný tlak. Sám jsem zažil dva šampionáty v Praze a můžu potvrdit, že i na hráče je obrovský tlak. I já, který jsem zažil skoro úplně všechno, jsem byl před každým zápasem strašně nervózní. Nejen z očekávání fanoušků, ale i z těch svých, kdy jsem chtěl podat ten nejlepší výkon. O to víc se tlak na mě stupňoval. Z fanouškovského pohledu by mě zajímala spousta situací - jak trenér (Radim Rulík) přemýšlí, jestli je taky nervózní, jak reagoval po turnaji v Brně, který se nepovedl. Jestli přemýšlel o úplném překopání systému, jak pak reagoval při vyhlížení posil z NHL.

Cítil jste během těch 17 dní šampionátu hrdost být Čechem?

Byl jsem spíš potěšený, že po dlouhé době, kdy byli naši občané nebo stát rozdělený na dvě poloviny, najednou přišlo něco, co nás dokáže spojit. Dokonce mi bylo líto, že už šampionát končí. Když jsem viděl ty pozitivní ohlasy téměř na cokoli, přál jsem si, aby to tady bylo pořád. Doufám, že si spousta z nás během turnaje uvědomila, že život je daleko hezčí a lepší, když se budeme vzájemně podporovat. Že když má člověk jiný názor, automaticky ho neodsoudíme, ale budeme ho respektovat. Snad to tu teď tady bude daleko pozitivnější než dosud.