Hubáčka nadchl život ve Finsku. Chyběl mi jen rohlík, říká světový šampión z Německa

Čím déle z Finska jsem, tím víc mě to utvrzuje v názoru, jak perfektních těch pět sezón bylo. Jednou, až člověk bude vzpomínat, tohle bude jedna z prvních věcí, kterou vždy zmíním lidem, když se mě zeptají na nejhezčí momenty mé kariéry.

Ano, vynikající. Že se Jyväskylä nacházela zrovna uprostřed tabulky, byla jen shoda okolností. Mužstvu nevyšel začátek sezóny, bilance od Nového roku však byla tuším 22 vítězných zápasů a 6 porážek. V play off prohrála ze čtrnácti zápasů jen dvakrát. Tým byl perfektně poskládanej z kluků, co hráli v nároďáku. Působili v něm cizinci, kteří měli kvalitu. Zaslouženě jsme získali titul.

Nebyly tak obrovské, jako když Jyväskylä vyhrála ligu poprvé v roce 2009. Město bylo tehdy na finské poměry zblázněný. Celkově kultura fandění a vtáhnutí do sportu samotnýho je trošičku chladnější než u nás. Oslavy ale byly velkolepý.

Myslím si, že povahově jsem typ člověka, který do nového kolektivu rychle zapadne. Kluci mě okamžitě vzali, od prvního dne se mi situaci snažili usnadnit, ve všem mi pomoct. Hned zkraje mě po tréninku vzal jeden z Kanaďanů na oběd do města a říká mi, hele tenhle mančaft a organizace navenek působí obyčejně, ale uvidíš, že to tady budeš milovat. Že je to takovej domácí mančaft postavenej na vzájemných vztazích, což o něm říkají také Finové. I nejvyšší šéf klubu je perfektní člověk a zaměstnává pod sebou lidi stejného myšlení a hráče stejného myšlení si bere do týmu. Já si v Jyväskylä v uvozovkách připadal jako doma a pořád připadám, i když už jsem daleko.

Na ranním předzápasovém rozbruslení, které má mimochodem slušný grády, mě sestřelil bek. Doslova mi přerazil nárt. Šel jsem na operaci, dostal šrouby. K tomu se váže jedna historka. Uběhly asi tři týdny od operace a já chodil o berlích. Byl leden a velká zima. Já chodil každej den tak na hodinu na procházku, abych zatížil organismus. Jednou jsem vylezl ven a zapomněl si vzít rukavice. Šel jsem asi deset minut o berlích a měl jsem tak zmrzlý ruce, že jsem říkal, že musím domů, že už neudělám ani krok. Šel jsem zpátky přes hodinu. Udělal jsem asi dva kroky a pak si na dvě minuty musel strčit ruce do kapes. Měl jsem dům na dohled, ale já to nemohl dojít. Nadával jsem si, jakej jsem blbec. Přišel jsem domů, podíval se na teploměr a bylo tam -28 stupňů. Od té doby jsem teploměr kontroloval každé ráno.

Mně to nevadilo, já jsem v tomhle rychle přizpůsobivej. Já si pamatuju, když jsem jezdil s nároďákem na Karjalu v listopadu, který je ještě s koncem října nejhorší měsíc, pokud jde o počasí ve Finsku. Prší, je hnusně, teploty jsou kolem nuly. Já si tehdy říkal, v téhle zemi bych nechtěl být ani za nic. A dneska můžu říct, že ta země je super. Přijde tuhá zima, napadne sníh. V prosinci, lednu i únoru je nádherně.

Samozřejmě ze začátku je nepříjemný, že svítá někdy kolem devátý a kolem třetí hodiny už je zase tma. Navíc mezi tím to slunce ani nevyjde, je takový šedo. Světlo tam chybí, ale člověk si rychle zvykne.

Ano a musím říct, že je super. Strašně bych ji chtěl mít doma. Každej dům nebo větší byt ji má. Jako my balkón. Finové saunu tolik nerozehřívají. Drží teplotu na nějakých osmdesáti stupních, jdou se jen prohřát. Je to taková jejich kultura a styl trávení času. U nás se jde na večeři, na pivo, ve Finsku se najde místo na pronájem, kde je velká sauna. Doveze se tam jídlo, pití, člověk se saunuje, tráví tam dopoledne, nebo tam jde na večer a pak se třeba přesune do centra.

Taky moc. Dcera chodila do školy na přeskáčku. Doma do české a dva roky navštěvovala anglicky mluvící školu ve Finsku. Dalo jí to opravdu hodně, dneska to na ní vidím. Je jí teprve 13 let a oproti svým vrstevnicím je v mnoha věcech o kus dál. Je mentálně vyspělejší, umí si poradit v určitých situacích díky tomu, že žila v cizí zemi. Ty dva roky jí daly strašně moc.

Já dám takový příklad. Když dcera začala chodit do školy, tak asi po měsíci měli relativně velkou písemku z matematiky. Ona ještě angličtinu neměla takovou, aby zadání pochopila. Já jsem den před písemkou zašel do školy a ptám se učitelky, zda bych mohl před začátkem hodiny přijít do školy a přeložit jí zadání do češtiny, aby to pro ni mělo nějaký smysl. Učitelka mi řekla, že to je dobrá myšlenka, ale že je to zbytečně komplikovaný, že mi ten test dá dopředu domů. Já ho doma v klidu přeložím, dám jí ho do obálky, kterou pak dcera donese do školy. Učitelka ji test ve škole vytáhne a ona ho zpracuje. Oni tedy nepřemýšlejí o tom, že bych toho mohl zneužít, poradit jí, aby měla dobrou známku. Finové přemýšlejí tak, že zodpovědnost rodiče je připravit dítě celkově na vzdělání. Tohle je přesně cesta, jak oni uvažují. Učitel a rodič mají spolupracovat, aby připravili dítě do života. Mě to v prvních vteřinách zarazilo a pak jsem si to zpětně uvědomil a říkám si, že to je věc, která se mi strašně líbí. Vážím si jí.

Finská liga je víc o bruslení, o hře nahoru dolů, o celoplošném hokeji. Všech deset hráčů neustále bruslí. Bruslení je nejdůležitější prvek v té hře.

Tréninky byly v hrozném tempu a nasazení. Prvních čtrnáct dnů jsem se nemohl nadechnout, a to přitom s bruslením nemám problém. Intenzita tréninku je daleko vyšší. Ono to vychází z jinýho stylu hokeje. V Čechách je hra daleko roztahanější, proto intenzita bruslení není taková, daleko víc se drží prostor a hraje se víc zónově. Jyväskylä má hokej založenej na agresivním forčekingu a bekčekingu, trenéři tedy neustále nutí hráče do aktivního napadání a ještě aktivnějšího vracení se do obrany. Deset lidí se pohybuje na šířce dvaceti metrů dopředu dozadu. Tomu byly uzpůsobeny tréninky. Frekvence bruslení byla obrovská. Říkal jsem si, to není možný! Ale po 14 dnech si člověk zvykne.

Nerad jsem hrál v Lappeenrantě proti domácí SaiPě. To říká skoro každej ve Finsku, že se tam hraje špatně. Nevím proč. Samotná SaiPa je nepříjemnej soupeř doma, ale to se říkalo i o Jyväskylä. Když se udělaly tituly, tak nikdo sem nechtěl jezdit hrát. Tehdy jsme měli strašně moc perfektních bruslařů. Přijet do Jyväskylä, to bylo jako hrát v uvozovkách proti sedmi. A kam jsem jezdil rád? Mám respekt k tradicím. Takže asi do Helsinek na IFK, nebo do Tampere. Tam, kde na vás dýchne kus historie.

Když pominu rodiče a nejlepší kamarády, tak čerstvej rohlík (úsměv). Oni tam mají jen klasické bagety. Jinak jsem se tam ale od první chvíle cítil perfektně. I dneska si to vnitřně uchovávám, jako by to byl můj druhej domov nebo místo, kam se jednou rád vrátím, ať už na návštěvu nebo delší pobyt.

Když potkáváte lidi, tak málokdo se vám podívá do očí. Finové se trochu míjejí pohledem. A také se pozdraví jen jednou za den. Třeba hráči si ráno v kabině řeknou čau, ale když se později potkají někde ve městě, už se nepozdraví, protože se ten den už viděli. My si řekneme čau klidně čtyřikrát za den.

Trochu finsky umím, ale já neměl tendenci se ji učit. Finština je těžkej a komplikovanej jazyk, já vždycky preferoval angličtinu, chtěl se v ní zlepšovat. Nevěděl jsem, jak dlouho ve Finsku budu. Říkal jsem si, za dva roky se třeba vrátím do Čech a finština mi bude k ničemu. Dneska toho lituju, byla to moje hloupost, že jsem do finštiny nepronikl víc. Přiznám se, ten fajn život ve Finsku chybí mně i rodině. Párkrát jsme se doma o tom bavili s manželkou. Zvažujeme, že až skončím třeba za dva roky s hokejem, že bychom se přesunuli zpátky do Finska.

Před začátkem loňské sezóny jsem si natrhl vazy v koleni a vynechal celou srpnovou přípravu na ledě. Šel jsem na led dva dny před ligou, absolvoval dva tréninky a řekl trenérovi, že půjdu hrát. Byla to ode mě chyba. Nebyl jsem na sezónu nachystanej, neměl natrénováno, vnitřně jsem nebyl ani stoprocentně doléčenej. Měl jsem špatnou první polovinu ročníku. Šéf klubu za mnou po sezóně přišel a řekl mi, že buď půjdu s penězi dolů, nebo ukončíme můj kontrakt o rok dřív.

Já bych i přistoupil na snížení platu, ale ještě se do toho promítl důležitý rodinný faktor. Já jsem byl skoro celou minulou sezónu v Jyväskylä sám. Dcera loni nastoupila do šesté třídy, a jak zameškala látku ve čtvrté a páté třídě, protože chodila do anglické školy ve Finsku, tak začala v té české plavat v učení. Rozhodli jsme se tedy pro návrat.

Liga kvalitu má. Je skvělé, že se i tady u nás začíná klást důraz na intenzivnější hokej, co se týče pohybu.

Možná to, jak dobře pískají rozhodčí. Já si letos nevybavím ani jeden zápas, který by sudí pokazil. Samozřejmě nějaká chyba se občas stane, ale myslím si, že rozhodčí odvádějí dobrou práci. Musím říct, že jsou v mírných detailech rozdílná pravidla v české a finské lize. Třeba hybridní zakázané uvolnění se ve Finsku posuzuje daleko víc ve prospěch útočícího mužstva než u nás. Tam čároví situaci na hraně raději pustí, u nás to spíš zapískají jako icing.