Honejsek o Zlínu, roli, hecování i synovi. Když se vzteká, připomíná trochu mě na ledě, směje se

Nemusí se mnou někdo souhlasit, ale pro mě je tohle víc jak 90 procent příčiny, proč hrajeme špatně, že nás každej zápas soupeř přestřílí, nedáváme góly a jsme předposlední. Dodržovali jsme pravidla, která nařídila vláda. Mohli jsme si po pár skupinách jít ven zaběhat, ale nevzali činky do ruky a nebyli na ledě. Některé kluby si mohly dovolit vyjet za ním třeba do zahraničí. My bohužel ne. Nechci se na to vymlouvat, ale proto je to zatím zkrátka horší.

Ano, je to taková malá NHL. Hraje se každej druhej den, máme toho už plný kecky. Hlava je unavená, tělo také. Cítíme, že jedeme na doraz. Trenéři Robert Svoboda s Martinem Hamrlíkem nás umějí skvěle připravit, máme fakt výborné kouče i co se týče kondice, ale není prostě, kdy ji dohnat. Snažíme se o to v mezírkách volna, které se v programu objeví.

Loni jsem se cítil líp. Poznám to v tom, že vydržím být míň ve výbušném a rychlostním módu. Ze začátku jsem hrál horší zápasy a bodoval. Teď si myslím, že hraju líp, ale zase tolik neboduju. Poslední zápasy nejsou špatné, i týmově se budeme zlepšovat.

Teď stoprocentně na centru. Když jsem před lety hrával s Petrem Čajánkem, měl jsem jinačí parametry. Byl jsem hodně rychlej a křídlo mi sedělo. Po návratu z Finska jsem přišel jako úplně nový hokejista. Hraju jinak. Můžu dělat celou lajnu. Pokud nehraju dobře, svým způsobem to odnášejí i křídla. Mám na sobě větší zodpovědnost a možnost ovlivnit sám sebe i spoluhráče, abychom byli lepší.

Dřív jsem věděl, že Čája je v obraně, že mi stačí dostat puk na křídlo, můžu ujet podél mantinelu a budu mít dva nájezdy za zápas. Dával jsem víc gólů, byl střelec, teď spíš šance vytvářím. Mám málo střel, pořád někoho hledám. Roli jsem přijal, hlavně ať vyhráváme.

V šatně moc nemluvím, jsem spíš impulzivnější na ledě. Člověk by se měl s narůstajícím věkem uklidňovat, já to mám opačně. Měl bych se trochu krotit. Začínám se někdy zbytečně vztekat u rozhodčích, což je způsobeno i tíhou odpovědnosti. Nejsem spokojený, kde jsme v tabulce.

Zlín jsem si zamiloval jako svůj domov. Teď si ani nedovedu představit, že bych žil někde jinde. Město se nachází v údolí řeky, v okolí je moc hezká příroda, krásný park, velké vyžití. Já jsem sem přišel kvůli hokeji a od první chvíle mi přirostla vůně místního stadionu. Mám tu rád všechno spojené s hokejem. Můj vztah ke klubu je jiný, baví mě dění kolem něho.

S Davidem to je extrémní. Myslím, že si jednou domluvíme při zápase nějakou žďuchačku ze srandy. Píšeme si, mluvíme na sebe i při střídání ve hře, ale to je tím blízkým vztahem. Rozumíme si i mimo led. Já mu vždycky záviděl jeho luxusní spalování. My nemohli jíst spolu, kdybych spořádal, co on, okamžitě mám 10 kilo nahoře (úsměv). Nedávno jsem zase popichoval Petra, když jsme hráli s Kometou. Mám tyhle kluky moc rád. I další, s kterými jsem hrál... Špičkování není na škodu, může to hráče taky nabudit, možná mi to i pomáhá.

Ano, i když nevím, jak moc je to reálné. Chtělo by to povedenější sezonu než loni. Do zahraničí vede nejvíc cesta přes reprezentaci, v níž jsem bohužel dlouho nebyl. Od 16 let jsem reprezentoval pravidelně až po MS dvacítek, ale za áčko jsem moc startů neposbíral, což mě mrzí.

Mrzí mě, že jsem nezůstal dýl. Možná by se mi povedlo zahrát si nějaký zápas v NHL. Rozhodl jsem se pro návrat domů, teď bych zvolil jinak a rval se tam do poslední chvilky. Nebudu lhát, že Kanada byla nejhezčí země, v níž jsem byl. Na všechno jsem zíral s otevřenou pusou. Silný zážitek, stejně jako kemp Detroitu. Vždycky si děláme srandu, že se tehdy rozhodovali mezi mnou a Dacjukem, a vzali si jeho (smích).

Když jsem se vracel, nebyl jsem na tom dobře psychicky. Ve Finsku mi to celkově nesedlo. Četl jsem si taky nesmyslné komentáře lidí, což byla hloupost a ovlivnilo mě to. Uvěřil jsem, že se nemusím prosadit. Fyzicky jsem byl tenkrát naprosto nepřipravenej, v Kometě byl tlak a mně se to tam zkrátka nepovedlo. Šel jsem pak do Hradce, kde jsem se zvedl. Rád však vzpomínám na obě štace a nelituju vůbec. Mám rád pana Zábranskýho, hokej dělá v Brně strašně dobře. Dneska bych se zachoval úplně jinak.

Každý se mě na to ptá, kolikrát už nevím, co mám říkat. Byla to varianta v této těžké sezoně, mám malého syna, člověk myslí na rodinu, budoucnost. Uvidíme... Nedokážu říct, jak to bude vypadat u nás v klubu, ve světě a celkově dál. Asi bych tuhle otázku nechal takhle otevřenou.

Hodně. Ještě před rokem a půl bych nevěřil, že něco takového budu zažívat. Vážně příjemná změna. Je to pravda, na konci ledna má narozeniny, přítelkyně má pro něj už dopodrobna nachystanou celou oslavu (úsměv).

Ne, máme spáče. Musím zaklepat, zatím spí hezky, i přes den dost. Já byl v šestinedělí stresař. Když v noci zakňučel nebo se pohnul, vždycky jsem vystartoval z postele dřív než přítelkyně a běžel k němu. Měl jsem o něj takovej neopodstatněnej strach.

Jo. Víc už vnímá okolní svět a doma je sranda. Fakt rozkošné. Lítá po čtyřech a někdy je k nezastavení. Když se mu něco nelíbí, začíná se i pěkně vztekat. Připomíná trochu mě na ledě (smích).

Nejprve jsem si říkal, že bude chirurg, ale když jsem se na malýho podíval, tak to je prostě hokejista (smích). Nechám na něm, co ho bude bavit. Hokej mu ale ukážu jako jednu z prvních věcí. Přece jenom to byl můj život... Buď se mu bude líbit, nebo ne.