Hokej byla záchrana, útěk od reality, svěřil se kapitán Třince Petr Vrána

Zrovna dneska (ve čtvrtek) jsem byl s Fery Musilem, jeho ženou a psem na Javorovém a bavili se, že první titul jsme hrozně chtěli. Teď už jsme ten pocit znali. Pro mě to přesto bylo trošku jiné. Jednak tím, že tady nebyli lidi, i když nakonec na finále nějací byli, a pak i tím, že jsem měl možnost Masarykův pohár zvednout jako kapitán. To bylo super. Před titulem v roce 2019 jsem přišel v půlce sezony, mančaft už byl nastartovaný, já se jenom přidal. Letos jsme si vším prošli od začátku spolu. Covidem a všemi věcmi, co se staly. Bylo to takové extra. Odměna za všechno.

Na rovinu musím říct, že to pro mě byl takový útěk. Možná to zní blbě, ale hokej byla záchrana. Nemusel jsem sedět doma, myslet na to, že jsem tam sám, že tam mám malého. Mohl jsem přijít do šatny, bavit se s klukama, vypnout. Řešili jsme hlouposti, zasmál jsem se trošku. Když děláte hokej profesionálně, nemáte čas ani myslet na něco jiného. Je play off, pojďme, tohle hraje tento tým, takto hraje tamten.

Pomohla mi hrozně rodina. Kdyby nepřijeli rodiče mé ženy, asi bych se nevrátil. Pomohl by táta samozřejmě, ale přece jenom, k babičce má malý zase jiný vztah. Rodina mi řekla, máš tady pomoc, klidně se vrať, ať na to nemusíš myslet. Hokej pro mě byl trošku útěk z reality. Otočilo se to. V normální situaci je hokej většinou docela velký stres, pro mě to teď bylo naopak. Vrátil jsem se, neřešil jsem nic. Jenom jsem dělal to, co mám rád. A nemusel jsem na nic myslet.

Přesně tak. Já vím, že si to říkáme pořád, ale fakt to tak je. Pořád je to jenom sport, svět se nezboří. Není konec světa, když se něco nepodaří. Všechno jede dál. Všichni víme, že jakmile skončíme kariéru, tak teprve začíná pravý život. My skončíme, přijde jiný hráč, jede v tom samém. Za chvíli si lidi ani nevzpomenou, kdo tady byl a kdo ne. Hokejový život je v tomto někdy až krutý. Skončí kariéra a všechno se, nechci říct vyloženě zapomene, ale skončí. A my začínáme znova. Jsou i jiné věci v životě, na hokeji to všechno nestojí.

Určitě. První dva týdny jsem si vůbec nebyl jistý, jestli se mi bude chtít, jestli to vůbec bude dávat smysl. Po nějaké době jsem ale viděl, že to doma funguje. Tchyně s tchánem, můj táta, máma, sestra, všichni nás podporovali. Tak jsem si řekl proč ne? Domluvil jsem se s trenérem, že to zkusím a uvidíme. Když to bude fungovat a půjde to, budu hrát. Kdyby ne, tak bych nehrál. A byl bych tady třeba jen s klukama. Cítil jsem se ale v pohodě, bavilo mě to a neměl jsem ani nějak zamotanou hlavu.

Taky. Ale jak už jsem říkal několikrát, v tomhle týmu nehraje takovou roli, kdo je kapitán. Chtěl jsem tu být, ale i kdybych nebyl, tak je to tak zkušený tým, že by to asi až takový rozdíl nebyl.

Určitě jo, samozřejmě. Byli rádi, že jsme spolu. Bavíme se o ptákovinách, někdy jsou to fakt hlouposti, děláme si srandu. Tohle pro mě bylo hodně důležité. Že jsme nic neřešili. Jsem za to klukům hodně vděčný. Tomáš Kundrátek zůstal s jeho ženou a děckama u mě doma, než přijela rodina z Kanady, abych tam nebyl sám. Tomáš vynechal zápas v Litvínově na konci základní části, hodně mi pomohli s malým, to pro mě byla neskutečná pomoc. Nikdy jim to nezapomenu. Neskutečné.

Jo, hned jsem si říkal, že jsem se vůbec vracel (smích). Tak to někdy je, tu ránu mohl dostat kdokoliv. Možná to bylo i tím, že jsem nějaký čas nehrál, některé momenty jsem řešil špatně. Na druhou stranu mě to probralo. Věděl jsem, že začíná play off a nebude to jenom tak.

Jo, poslední zápas série, že já vůl jsem se vracel na led. Po šestnácti letech, co profesionálně hraju, jsem přišel o první zub. Peťa Holík se pak omlouval, říkal jsem mu, že se to stane. Nebyl to úmysl, netrefil hůl, ale mě do obličeje.

Mohli jsme titul udělat, síla v tom mužstvu byla, nechci říct větší, ale určitě jsme byli zkušenější. Byli tu Áda (Martin Adamský), Polda (Jiří Polanský), Wojtek Wolski. Bylo by to zajímavé.

Zrovna včera jsme řešili, že hráče, jako je Martin (Růžička), se bude těžko hledat. Je schopný pravidelně bodovat v základní části i v play-off. Vlado (Dravecký) je zkušený borec, Marci také, mladí jako Miloš Roman s Hrehem hráli výborně. Špágr (Michael Špaček) skvělý, Jack (Rodewald) udělal spoustu práce, kterou někdo třeba moc nedocení. Vždyť kolik jsme všichni zablokovali střel. Síla tady je, šli jsme za tím a samozřejmě výhoda je ve zkušenostech, mají něco odehráno a kvalita je tam velká. Navíc Káca se zbláznil a zachytal fakt výtečně. Třeba to někdy vypadalo, že nemá tolik práce, ale bylo tam několik zákroků, které přišly v nejlepší možnou dobu. Například druhé finále. Když bylo třeba, zavřel to. K tomu kluci obránci doslova sežrali spoustu puků. Honza Jaroměřský si zlomil i prst.

Asi v tom, že se Liberec znovu v semifinále hodně vydal. Tehdy s Kometou, tentokrát se Spartou. To je unavilo. Neměli takovou sílu, Sparta jim jich hodně vzala. Rozhodlo asi to, že jim jeden zápas chyběl Jelen (Petr Jelínek), pak Adam Musil, Birna (Michal Birner) byl pochroumaný a poslední zápas nehrál. K tomu dlouho nebyl Filippi, Šmíďák (Ladislav Šmíd), nebo Gríger. To jsou hráči, kteří mohou udělat rozdíl, ale pokud vám chybí, tak je to poznat. To víme všichni. Kdyby nám chyběli Růža (Růžička) a Straňas (Stránský), tak to taky cítíme. Nebyla to lehká série. Vypadá to tak při skóre 4:1, ale čtvrtý zápas u nich byl dlouho nula nula, šlo se do prodloužení. Mohlo to dopadnou jakkoliv. Být to 2:2, vraceli bychom se po domácím zápase zpátky. Kromě prvního utkání byla všechna vyrovnaná.

Já gólmany moc nevnímám. U Ondry jsem věděl, o koho jde, ale kariéry brankářů moc nesleduju. Ale nemyslel jsem na to, že je v bráně právě on. Prostě mu to vyšlo výtečně, kluci mu pomohli. Udělal si svou práci, měl pohodu, ale věřím, že i kdyby tam byl Kouba (Štěpánek), tak udělá také vše pro to, aby to dopadlo takto. Vím, že to prožíval. Křičel na nás, děkoval, když jsme k němu nepustili puk.

Když mi to nikdo nenahraje, to je pak těžké... (smích). To je možná i rekord ne sedm zápasů bez střely? Ale ne, já jsem nad tím ani moc nepřemýšlel. Důležité pro mě je, když se vyhraje. Jestli dám gól nebo přihrávku je nakonec jedno. Růža dával góly, Straňas a to bylo důležité. Ale je pravda, že už jsem se pak trochu na to soustředil. Že bych jako už vystřelit měl, tak jsem to tam párkrát tak jako poslal. Ale u mě je možná lepší, když nahraju.

Na to, že jsem dal gól. Byly to emoce a v tu chvíli jsem nemyslel na to, co se stalo. Když skončilo finále, tak mě mrzelo, že tu s námi (manželka Lindsey) není. Je to těžké, zvláštní pocit, nevím, co na to říct. Když jste tak dlouho s někým společně, plánuješ, řešíš důležité věci, pomáháš si navzájem... a najednou jsi na ty věci sám. Ten titul je trochu satisfakce. Kdybychom finále prohráli, tak by mě to štvalo. Byl tu malý (Leo), byl rád. Minule tu nebyl, byl ještě malý, byla tu jen manželka. Teď si to užil a pokud se třeba dá na hokej, tak si na to vzpomene. I když zatím to na hokej nevypadá.

Koupil jsem mu nové brusle, vzal jsem ho do přípravku a hned ji zavřeli. Zatím na sporty moc není, ale to nevadí. Budu rád, když bude dělat cokoliv. Můj táta mi říkal, že jsem byl stejný, do pěti let ze mě nešťastný. Seděl jsem na zadku a nic mě nebavilo. Pak se to zlomilo. Táta hrál (chytal) druhou ligu a kraj a bral mě do šatny. A najednou jsem chtěl být furt na ledě. Začne později a o to bude lepší a déle vydrží.

 Sledujte Sport.cz také na Instagramu>>>