Článek
Přitom ještě v závěru druhé čtvrtiny to na žádnou velkou radost nevypadalo. Mužstvu se výsledkově tolik nedařilo, sám jste během jedenácti zápasů posbíral jen gól a nahrávku.
Pamatuju si, že nastaly chvíle, kdy to bylo fakt frustrující. My jsme nehráli tak špatně, ale góly v zápasech prostě nedávali. Tohle byla naše největší slabina a bolest. Je to těžké zlomit, když se nedaří. Hlava pak nefunguje, a i tělo neposlouchá tak, jak si představujete.
Snažil jste se jako kapitán vzít tíhu zodpovědnosti tehdy hlavně na sebe?
Stoprocentně, máte nějakou zodpovědnost za tým i fanoušky, protože celou sezonu nás skvěle podporují a chodí ve velkém počtu. Když se nedaří, mrzí vás to za ně. Jsem proto rád, že jsme se z útlumu dostali a dokázali sami sobě, že v týmu sílu máme. Přišel Kovy (Jan Kovář – pozn. red.), který nás pozvedl na úplně jinou úroveň. Hokej jsme si začali zase všichni užívat.
S Kovářem se vaše formace stala postrachem soupeřů. V čem je jeho největší přínos?
Má už nějaký věk, něco za sebou, vyhrál plno pohárů. Zkušenosti přenáší do mužstva. Jeho herní pohoda a myšlení na ledě jsou excelentní. Pro mě jako křídlo je jednoduché hledat si pozice, protože vás dokáže najít odkudkoliv. Můžete si někde malinko ulevit, protože víte, že on na tom místě zkrátka bude. Víc si plníte svoje úlohy v lajně a potom vám zbyde třeba ještě víc sil na konec zápasu. Jde o detaily, které vám zvedají výkon.
Napomáhá skvělé vzájemné spolupráci také fakt, že jste kamarádi i mimo led?
Tohle určitě hraje velkou roli. S Kovym zajdeme na oběd nebo pivo a probíráme nejen hokejové věci. To přispívá k tomu, aby lajna fungovala a mohlo být všechno stoprocentní. Navíc si spolu rozumí i naše partnerky, které se znají už z Magnitogorsku.
Nedávno jste dokonce společně vyrazili na hory. Hodně podnikáte podobné výlety?
Moc často to nejde, protože během sezony je náročný program. Po dvou měsících jsme měli jeden den volna, tak jsme se domluvili, že pojedeme s dětmi a holkama bobovat na Špičák. I jediný den vám ale dokáže tak pročistit hlavu, že se pak po návratu cítíte na ledě úplně jinak.
Změna prostředí vám prospěla. Hned o dva dny později jste nasypal Zlínu pět gólů a pouze jediný vám chyběl k tomu, abyste vyrovnal absolutní rekord Petra Čajánka. Oslavil jste to?
Ne, já na oslavy po zápasech nejsem. Manželka byla ráda, že se mi zápas takhle podařil, i když ji mrzelo, že ho neviděla naživo. O hokeji se ale doma moc bavit nechci. Někdy je to ubíjející a moje děti jsou navíc natolik aktivní, že ani nepřipustí, abych o něm mluvil (smích). Samozřejmě si toho strašně vážím, jde o krásný milník v kariéře. Ale na ten největší čekám.
Máte tím na mysli mistrovský titul, který jste ještě nezískal. Vyměnil byste ho za všechny individuální úspěchy?
Stoprocentně. Pro mě je týmový úspěch teď nejvíc, co bych v hokeji dokázal. Hraje se proto, aby se vyhrávalo a já chci vyhrávat každý zápas a všechno, co lze. Je to pro mě největší motivace.
V play off budou tradičně rozhodovat brankáři. Plzeň vsadila mezi tyčemi na mladého gólmana a tah ji opět vyšel. Co jste říkal na výkony Dominika Frodla v základní části?
Jsem za něj hrozně rád, že se mu při premiérové sezoně v extralize tak daří. Potvrzuje svůj um a talent, má v sobě opravdu velký potenciál. Drží nás celou sezonu stejně jako loni Míra Svoboda. Tohle jenom vypovídá o tom, že máme v týmu skvělý skauting. Samozřejmě teď uvidíme, jak se s tím popasuje v play off, což je trochu jiná soutěž.
Ustojí tlak v hlavě?
Věřím, že je psychicky tak vyspělý, že se s tím dobře popere. Frodlík je velký introvert. Na svůj věk je mentálně velmi odolný. Když se mu nepodaří zápas, dokáže hned v tom dalším podat vynikající výkon. A tohle dělá gólmana gólmanem. Takže mu důvěřuju stejně jako ostatní.
Loni jste získali Prezidentský pohár, letos skončili třetí, ale ještě dvě kola před koncem živili naději na první příčku. Jaké jsou hlavní důvody, že se Plzni opět vyvedla základní část?
Máme tdy partu, která funguje, jak má. Všichni táhnou za jeden provaz a všichni chtějí vyhrávat. Máme v týmu dobrou hieararchii a vnitřní sílu. Dokážeme se povzbudit a jít jeden za druhého.
Jste rodákem a odchovancem Českých Budějovic. Přirostla vám Plzeň už trochu k srdci?
Tohle město mám hodně rád. Už když jsem tady hrál před sedmi lety, tak jsem si Plzeň velmi oblíbil stejně jako rodina. Našli jsme si tu plno přátel. Říkal jsem, že když se budu vracet do Česka, budou pro mě existovat asi jenom dvě možnosti, Budějovice nebo Plzeň. Já se rozhodl pro Plzeň, protože jsem chtěl hrát extraligu. Jsem tady strašně spokojený.
Na děkovačky po domácích zápasech berete občas na led i svého sedmiletého syna. Hraje taky hokej?
Ano, ale těch sportů dělá víc a já ho nechci vůbec do ničeho nutit a tlačit. Nejsem takovým typem rodiče. Pro mě je důležité, aby byl spokojený on. Musím říct, že u nás teď převládá hlavně thaibox, který je na prvním místě. Hokej jde malinko stranou.
Takže ho baví bojové sporty?
Dost. Ani manželce to nevadí. Když vidíte, že je u toho šťastný, tak proč mu to zakazovat. Thaibox je dobrá průprava do života. Ať už fyzická, nebo psychická.
Předloni v září vám manželka přivedla na svět ještě dceru Ellu. Jak si užíváte dvojnásobné rodičovství?
Je to úžasné. Malá mě má omotaného kolem prstu, je to můj hodně velký mazánek. Těším se na syna a celou rodinu denně strašně moc. Holčička je ale pro mě něco speciálního, nevím proč. Je hodně aktivní, všude lítá, ničeho se nebojí. V tomhle bude asi po mně (smích).
