Článek
Věděl jste, že je utkání proti Vítkovicím speciální? Co pro vás vyrovnání klubového rekordu Martina Vojtka znamená?
Kokin to je legenda, samozřejmě. Je třeba připomenout, že to není jen tak někdo. Ale osobně takové věci neřeším. Jsem tady už nějakou dobu, něco jsem odchytal, takže to postupně naskakuje. Ale těší mě, když člověk stráví v jednom městě, v jednom klubu osm let života, že tu nechá nějakou stopu. Třinec je mi blízký, jsem tady už v podstatě doma. Ale osobně jsem o tom, že už mám tolik zápasů, ani nevěděl
Společně s Martinem Vojtkem jste v roce 2011 byli u dosud jediného třineckého titulu. To je zajímavá shoda.
Každý, kdo Kokina zná, musí uznat, že on je sám o sobě speciální. Moc ho pozdravuji. Vždycky jsme spolu měli dobré vztahy. Dosud si píšeme, zavoláme si.
Ozval se vám, že jej zřejmě překonáte?
Ne, ne. Ale čekám, že mi napíše, nebo zatelefonuje, co to má znamenat... (smích)
Utkání proti Vítkovicím jste zvládli, ale úvod ani vám moc nevyšel. Ten první gól, by docela laciný, ne?
Ta střela byla sražená. Vždy ještě dávám za hokejku pro takové případy ruku, ale asi jsem si až moc věřil. Puk se mi namotal na hokejku a vlastně jsem si ho do branky hodil sám. Moje chyba. Asi jsem se přecenil (smích).
Za stavu 0:2 jste ale chytil krajanovi Vandasovi trestné střílení. Znáte se, více, jak rád zakončuje?
Nejsem ten typ, který by studoval hráče, protože pak mám tendenci spoléhat se na to, co udělá. Čekal jsem, co se bude dít a trefil mě. Bylo to důležité, protože prohrávat o tři góly v první třetiny by byl průšvih.
