Článek
Tak jaký byl první rok Pražáka v Brně?
Hodně se mě na to ptají, ale já narazil jen na fajn lidi, takže žádné jedovaté poznámky. Kamarádské pošťouchnutí tam občas je, ale já se tu cítím dobře, protože město je super.
Návrat se povedl i hokejově, že?
Myslím si, že ano. Samozřejmě, týmový cíl byl někde výš, ale z osobního hlediska to bylo kvalitní. Je zavazující chytat v Brně, ovšem k ambicióznímu klubu patří i nároční fanoušci. Já jsem za ně rád, protože je to lepší než nemít při domácích zápasech kulisu. Jsou do utkání vtaženi. Ale extrém pro mě byl v Omsku, tam lidi žili jen hokejem.
Je ve vás pořád reprezentační touha?
Určitě. Už sice patřím ke starším (33 let), ale pokud budu předvádět dobré výkony a někdo se ozve, rád pojedu. Dveře si rozhodně zavírat nebudu.
Brankář Komety Brna Dominik Furch v přípravném zápase proti Slovanu Bratislava
Vzpomínáte rád na nároďák? Třeba na váš povedený šampionát v Rusku 2016?
Jasně. Jakmile se mě někdo zeptá na zápas či okamžik, který se týká reprezentace, tak mi samozřejmě jako první naskočí zápas s Ruskem v Moskvě, kdy jsme je dokázali porazit a já udržel nulu. To bylo něco výjimečného.
Pustíte si, když si chcete zlepšit náladu, video z toho mače?
Spíš jen náhodou. Nedávno jsem na internetu narazil na záběry z finále švédské ligy, kdy se nám s Färjestadem podařilo vyhrát titul (2022). V tu chvíli to člověka nabije. Když to vidí, tak si řekne, že asi chytat umí. Mám husí kůži, jen o tom mluvím, protože je to krásné vzpomínání. Povedlo se načasovat formu, neboť základní část byla těžká. Já tam přišel až v říjnu, když se klubu nedařilo a sháněli gólmana. Základní část fakt nebyla ideál, před jejím koncem nám vyměnili hlavního trenéra. Pak si to začalo sedat i co se týká taktiky. A v play off sebeobětování, ponoření se do hry gradovala každým zápasem.
Je to pro vás příklad, jak dokáže být týmový sport krásný a nevyzpytatelný?
Ano. Na to, aby se udělal titul a aby do sebe puzzle zapasovalo, je potřeba hodně věcí a někdy to všechno opravdu může změnit maličkost. Když jsem se dostal do chlapů, tak jsem v sedmnácti byl ve Slavii v týmu, který získal titul. Přišel jsem k němu jak slepý k houslím, protože člověk v tu chvíli neví, co to obnáší. Naplno jsem to pocítil až ve Švédsku, kdy se tu náročnou cestu podařilo dotáhnout až do konce.
Teď osobnější otázka – na jaře jste sdílel manželčin boj s rakovinou prsu. Jak je žena na tom?
Má poslední ozařování za sebou, z léčby už je venku, a dokonce má i razítko, že ji vyřadili jako onkologickou pacientku. Teď už bude docházet jen na preventivní vyšetření a kontroly. Jsem za to moc rád.
Jak důležité pro vás oba bylo to říct veřejně?
Nechal jsem to všechno na ženě, protože pro ni to bylo osobní. Ale hned na začátku jsme se shodli, že to řeknu v kabině, aby věděli, kdybych potřeboval někdy odjet a nebýt v Brně. Pro manželku pak bylo impulsem, když jí sestřičky na onkologii říkaly, že se jim tam v poslední době objevila spousta mladých holek a že povědomí o prevenci asi není takové. A tak s tím do toho Kačka šla. Že třeba někomu pomůže. A ozvala se jí spousta holek, že šly minimálně na kontrolu. Z tohoto pohledu udělala skvělý krok, že se určitým stylem otevřela. A něco má dál v hlavě, že by v té práci pokračovala.
Člověka boj s nemocí dozajista vyčerpává, ale dostávala energii zpět od lidí?
Ano. A sama říkala, že je hrozně důležitý přístup k té diagnóze. Pokusím se tlumočit její slova, ale když je u prsa nález zavčas, tak procenta vyléčitelnosti jsou vysoká. Proto k tomu musí člověk přistoupit pozitivně – a zrovna u Kačky to bylo hodně o hlavě.
