Flynn se rozjel, pomohl i Jordan. Snažím se teď kontrolovat emoce, říká eso Liberce

Když někomu říká své irské jméno do telefonu, raději ho pomalu speluje, v extralize se však rychle představuje stoupajícími výkony. Oscar Flynn patří k nejšikovnějším hráčům celé soutěže. Svou techniku často piluje, zdokonalovat se však snaží i mimo ledovou plochu. Třeba četbou knih. „Hodně mám rád příběhy o Michaelu Jordanovi a jemu podobných sportovních ikonách," prozrazuje.

Máte teď nějaký rozečtený?

Teď čtu knihu Vítězit – Nemilosrdná cesta na vrchol od Tima Grovera, trenéra Michaela Jordana. Píše o něm hezky. Trochu tak můžu nakouknout do zákulisí a je to hodně zajímavý. Basketbal mám rád, takže mě tahle knížka hodně baví.

Inspiroval něčím i vás?

Ano, zaujala mě tam práce s emocemi. Někdo hraje líp, když ho emoce nabudí, ale u mě platí spíš opak. Takže se je teď snažím držet a kontrolovat a myslím, že to funguje. Tyhle informace pro mě byly přínosný.

Držet emoce na uzdě jste musel nejspíš hned po Vánocích v tradičně vypjatém derby s Mladou Boleslaví, kde jste navíc hokejově vyrůstal. Mám pravdu?

Je to tak. Kluci mi to tam teď dávají sežrat. Vždy po nějaké potyčce dostanu buď hrazdu, nebo si vyslechnu různý řeči. Je to tím, že jsem tam hrál, jinak není normální, aby takhle do někoho furt šli. Specialisti v tom jsou Jánošík a Honza Stránský. Ti na mě mají furt nějaké kydy. O to sladší bylo, že jsme vyhráli.

Zrovna s Boleslaví jste nasbíral tři kanadské body, takže jste se rozhodit nenechal.

Právě že už ne. Dřív by mě to asi rozhodilo, ale teď vím, že tohle k tomu patří. Říkám si, že musím zůstat klidný a takové emoce si vůbec nepřipouštět. Teď to se mnou vlastně nic nedělá. Vím, že je zbytečné si tímhle rozhodit hlavu. A sport je o hlavě hodně.

Psychice často pomáhá udržování rituálů. Máte nějaké?

Něco ano, ale teď jsem objevil, že je dobré věci v přípravě měnit. Když člověk jede podle něčeho furt dokola, spíš to pak dělá bordel v hlavě. Někdo na to je, ale pro mě tohle úplně není.

Bodoval jste šest zápasů v řadě, dovolíte si teď na ledě o to víc?

Je fakt, že se teď cítím na ledě parádně. Jako tým šlapeme, hrajeme efektivní hokej, na který se dá koukat, a doufám, že nám to vydrží. Jsem samozřejmě rád za příležitost a doufám, že trenérovi důvěru vracím. Byť je to i tím, že se nám zranili dva kluci, což je nepříjemné. Když člověk hraje hodně, dovolí si automaticky více. Když hrajete míň a jste svázaný systémem, tak si toho tolik nedovolíte. Nikdo teď na nás neřve a volnost máme, takže když je šance si něco dovolit, jsem jedině pro.

Máte v hlavě nějakou fintu, kterou byste rád vyzkoušel?

Asi ne, to musí vyplynout ze situace. Ale někdy bych chtěl zkusit Michigan (trik, při kterém za brankou naberete puk na čepel a hodíte do branky), ale tohle asi neumím.

Vážně? Platíte za jednoho z nejšikovnějších hráčů v lize.

Na to jsou asi šikovnější kluci. Fakt bych to při hře asi nedal, je to rychlý, situace na to není vhodná a stejně si to někdo dovolí, klobouk dolů. Nezkouším to vlastně ani na tréninku.

Ještě v Mladé Boleslavi jste prý měl plácek, kam jste chodil dovednosti trénovat. V Liberci jste podobné místo našel?

Tady je perfektní zázemí, parádní střelnice. Můžeme tam chodit, kdykoliv chceme a potřebujeme. Na rozdíl od Boleslavi, kde byla někdy zamknutá kabina – a konečná. Přes to nejel vlak. A tady můžu jít trénovat kdykoliv chci, což je neskutečné.

Jak často ji využíváte?

Když byl čas, tak v suché přípravě docela často. Potkával jsem se tam s mladými kluky a vždy jsme hráli nějaké hry. Prostředí tady svádí k tomu, pracovat dál. Ale teď trávím většinu času jen na ledě nebo v posilovně. Spíš dávám prostor regeneraci. Když jsou teď zápasy v rychlém sledu, bylo by spíš na škodu to přehánět.

Nakolik vám pomáhá tříbit techniku i inline hokej? V létě jste reprezentoval Česko na Světových hrách v USA.

Po pauze se díky němu dostanete rychleji do hry. Když člověk na chvíli vypadne a vrátí se na led, vypadá to tam jak na vlakáči. Člověk jen kouká kolem sebe, jak je to rychlý. Když však hraju inline, nevypadnu z toho tolik. A samozřejmě je hodně technický, takže lepší než někde driblovat sám. I herní situace jsou podobný, vnímám to pozitivně. Navíc hraji s kamarády, takže u toho i tmelíme partu.

Dostanete se k němu i v průběhu sezony?

To ne. Ono to vychází dobře, protože se hraje vždy při suché přípravě přes léto, takže jde o takový doplněk. Hraju v Praze za pražský Krysy, ale nějak to do světa nevytrubuju. Když jsem jel v létě na Světový hry, překvapil jsem tím trochu i kluky v kabině.

Ze Světových her jste si na Instagram pověsil fotku s irskou reprezentací. Narodil jste se v Anglii, jak často musíte vysvětlovat původ svého jména?

Ptají se mě na to pořád, hodně často. Někteří na mě dokonce začnou mluvit hned anglicky, protože si myslí, že česky neumím. Tohle se stává furt. Když jim odpovím česky, pak celkem koukají. Vždy jim to ale vysvětlím, mně to nevadí. A když říkám svoje jméno v telefonu, tak ho vždy speluju. (usměje se)

Máte i britské občanství?

Nemám, jen český. Ta možnost tam asi je, ale nevyužil jsem jí.

Co vás vůbec přivedlo k hokeji?

Přivedl mě k němu děda. V Mladé Boleslavi jsem jako malý šel na nábor a myslel si, že jde o fotbal. Bylo léto a fotbal jsme i pořád hráli. A najednou jsem byl na zimáku a byl z toho hokej. (směje se) Nejsem z nějak extra sportovní rodiny. Mamka dřív hrála volejbal, babička dělala gymnastiku. Vrcholově nedělal nikdo nic. Nikdo mě do ničeho netlačil, spíš šlo všechno ode mě, i když mě samozřejmě podporovali, jak finančně, tak psychicky.

Na škole jste pak na dva roky hokej úplně vypustil. Proč?

Měl jsem problémy se zády. Tam to bylo na vážkách. Naštěstí šlo o dvě sezony v šesté a sedmé třídě, takže ještě v kategorii, kdy to šlo. Kdyby k tomu došlo později, asi bych do toho znovu nenaskočil. Musím přiznat, že mi pomohl vrátit se tehdejší trenér. Myslím, že kdyby tam byl jiný kouč, tak bych nyní hokej asi nehrál.