Článek
Pardubický klub v této sezoně slaví stoleté výročí. Co to pro vás znamená?
Sto let je prostě pecka, už pořádný kus historie. Když jsem jako mladý na východ Čech přicházel, fakt mě nenapadlo, že se stane mým domovem. Narodily se mi tu děti, postavili jsme si tu dům a klub mi přirostl k srdci. Pardubice miluju.
Přitom při návratu z Ruska v roce 2013 i při vaší poslední sezoně 2019/2020 vás vedení z klubu vyštípalo.
Já chtěl za Pardubice hrát. Vždycky mě to sem táhlo zpátky. Při první situaci mi po dvou letech na Spartě zavolal kamarád a manažer Dušan Salfický a přemluvil mě, abych se vrátil. Svou poslední sezonu jsem částečně odehrál za druholigové Vrchlabí. Už jsem byl přesvědčený, že dres Dynama neobléknu. Ale po výměně trenérů o mě byl zase zájem a já jsem na závěr kariéry mohl pomoct týmu k záchraně. Vztah ke klubu se zase spravil a všechno špatné se smazalo.
Jaké pro vás je sledovat Pardubice zpátky mezi nejlepšími?
Cesta k titulu je ještě dlouhá, ale tým je postavený výborně. Je krásné zase vidět Dynamo na špici. Vždyť posledních pět sezon, které jsem tu odehrál, jsme pořád hráli dole. Klepali jsme se do posledního zápasu, abychom se vůbec udrželi. Bylo to náročné období. Ale na druhou stranu pro mě osobně byla záchrana extraligy před třemi roky obrovský zážitek. Nikdo tomu nevěří, ale i větší než titul z roku 2005. Vždyť kdybychom sestoupili, klub by to ohromně poznamenalo a určitě by do něj nevstoupil majitel Petr Dědek.
Udržení nejvyšší soutěže pro vás nakonec byla sladká tečka za kariérou.
Chtěl jsem pokračovat i další ročník, jenže zdraví už mi to nedovolilo. Pak jsem si řekl, že hráčskou výstroj nikdy neobleču. To jsem porušil akorát jednou při zápase národního týmu veteránů s Izraelem.
Tomáš Rolinek se obléká do brankářské výstroje. Zdroj: hcdynamo.cz
Začal jste ale chytat. Co vás na pozici brankáře tak baví?
Už jako aktivní hráč jsem měl sklony k pozici gólmana. Na blokování, nebo spíš chytání střel jsem založil svou kariéru. A tak jsem se přirozeně po konci kariéry přesunul do branky, což mě ohromně baví. Chodím často trénovat s pardubickými veterány nebo jezdím do Třebechovic, které působí v krajské lize. Je to perfektní. Jako útočník už bych se zlepšovat nemohl, ale takhle cítím, že moje výkonnost v brance jde pořád nahoru. Mám se kam posouvat.
Jak vše stíháte ještě s prací sportovního manažera pardubického béčka?
Neplánoval jsem, že budu mít po konci kariéry tak napilno, ale důchod holt ještě chvíli počká (usmívá se). Mám plnou hlavu starostí, je to náročná práce. Sežere mi hodně času. Ale jsem rád, že můžu zůstat u hokeje, naplňuje mě to. Je velká výhoda, že Dynamo může mít opravdovou farmu. V Pardubickém kraji se nehrála 1. ani 2. liga. Najednou kluci můžou pendlovat mezi oběma kluby, lépe reagujeme na zranění.
B-tým je však v 1. lize jasně poslední. Přidělává vám to hodně vrásek na čele?
Když se dívám do zrcadla, tak vidím, že ano. Snažím se přijít na to, proč se nedaří, ale zatím se nezvedáme.
Může být důvodem i to, že své zápasy nehrajete v Pardubicích, ale v nedaleké Chrudimi?
Věděli jsme, že zázemí nebude nic extra. Ale už jsme se celkem zabydleli a jsme tam jako doma. Hráčům nic nechybí. Doufali jsme ale, že bude chodit víc diváků než průměrných 333. Je těžké nalákat fanoušky v Chrudimi, která hraje krajskou ligu, aby fandili pardubickému béčku. Ale snad se to ještě zlepší.
