Článek
Opravdu z vás i s odstupem takřka měsíce a půl mistrovská euforie ještě nevyprchala?
Vážně ne! Ani neumím popsat, co pro mě titul pro Litvínov znamená. Strašně moc... Nedávno jsem byl na besedě v litvínovském gymnáziu, a když tam pustili tři sestřihy z play off, dvakrát jsem brečel. Tak jsem jim musel říkat, aby to vypli, nebo budu brečet pořád. Pro celý klub i město je to strašně velká odměna...
Stejně jako pro vás. Přišel aspoň jeden den, kdy byste si na zisk titulu nevzpomenul?
Vzhledem k tomu, že mně moje žena dala do ložnice obrazy s Ručou, jak jsme na ledě, tak si na něj vzpomenu každé ráno, hned jak se vzbudím (směje se). Musím říct, že pro Litvínov znamená titul strašně moc, je to pro nás takové malé Nagano. Byl to fakt náramný příběh. A musím říct, že i v Praze se mi zrovna ve čtvrtek čtyřikrát přihodilo, že mě na ulici zastavili lidi s tím, jak je fantastický, že jsme to dokázali.
Není divu, vždyť během finále to vypadalo, že kromě fanoušků Třince držela celá republika palce vám...
Připadalo mi to tak. Ale ono si to o to říkalo - klub, který má finančně neomezené možnosti, proti klubu dávajícímu horko těžko dohromady stadión... Jsme národ, který vždycky fandí tomu relativně slabšímu, takže podpora nám byla taková přirozená. I proto, že jsme, na rozdíl od Třince, na svůj první titul stále čekali.
Když vás tak poslouchám, přijde mi, že mistrovský pohár pro Litvínov je pro vás dokonce silnějším zážitkem, než olympijské zlato z Nagana. Nebo ne?
To samozřejmě není, protože Nagano byla celorepubliková a národní záležitost. Ale Litvínov je hned za tím. Všichni lidi, na věku nezáleželo, se z titulu radovali a byli nadšení. I kvůli tomu jsem šťastný, protože jsem patriot a na Litvínov nedám dopustit. Fakt jsem šťastný!
O euforii v Litvínově svědčila i autogramiáda, který prý trvala osm hodin. Opravdu se tak protáhla?
Dokonce na osm a půl hodiny! Když jsem po dvou hodinách viděl, jak kluci otáčejí oči a ptají se, jak tam ještě budeme dlouho, tak jsem jim říkal, že během mého angažmá ve Vancouveru jsem zažil devítihodinovou autogramiádu.
Jak reagovali?
Že si to vůbec nedokážou představit. Tak teď už vědí, jak to vypadá... Ale ne, bylo to fantastický a obrovský důkaz toho, jak lidi v Litvínově hokej milují, když tak dlouho stojí ve frontě. To není normální...
V další sezóně se Litvínov bude muset obejít bez gólmana Francouze, do KHL s velkou pravděpodobností zamíří i útočník Petružálek. Konec kariéry navíc zvažuje i váš kamarád Martin Ručinský. Už tušíte, jak se nakonec rozhodne?
Byl bych strašně rád, kdyby si Ruča svůj konec rozmyslel a šel ještě hrát, protože byl pro nás obrovským přínosem. Pořád věřím, že v srpnu přijde a řekne, že to ještě rok zkusí. Jak to zatím řekl každý rok. Tak věřím, že stejně odpoví i teď.
Snažíte se ho přemlouvat?
Spíš jde o takové pošťuchování. Ve čtvrtek jsme spolu byli na obědě a zase jsme se o tom bavili. Ale uvidíme, jak se rozhodne, teď to neumím vyhodnotit.
Jak je na tom po zdravotní stránce? Konec extraligového play off dohrával s dvěma vyhřezlými krčními obratli, kvůli kterým pak musel odříct i světový šampionát...
Pořád má s rukou velké trápení a ještě to bude trvat. Jak já mám problém s bedry, tak on zase s krční páteří a krkem, takže mu vynechává ruka. Je otázka času, než se to zacelí, momentálně na tom ale není dobře.
Ve hře byla i operace. Podstoupil ji?
Zatím se jí snaží vyhnout a chodí k fyzioterapeutovi Pavlu Kolářovi. Zkouší různá cvičení, kapačky a uvidí, jak se to vyvine.
V nadcházejícím ročníku vám bude scházet asistent trenéra Miloslav Hořava, který má namířeno do Švédska. Vnímáte jeho odchod jako velkou ztrátu?
Já bych to úplně neuzavíral... Furt věřím, že odešel jen na dočasnou dobu a byl bych rád, kdyby si to před sezónou rozmyslel. Protože Hořák měl v našem trenérském štábu klíčovou roli a jen tak se nevidí, jakou práci dokázal udělat s našimi beky. Navíc je to náramný psycholog a pro mě bylo stát po jeho boku a přihlížet jeho práci obrovskou zkušeností. Strašně mu za to děkuju a doufám, že v srpnu přijde s tím, že si to rozmyslel a půjde do toho u nás znovu.
