Chtěl s hokejem praštit, teď vylétl jako kometa. Jsem rád, že nemusím pracovat, říká Macuh

Vždycky, když jsem dostal hodně prostoru, jsem bodoval. Třeba v Šumperku. Není to extraliga, ale loni v Přerově jsem moc minut na ledě neměl. Tady je to úplně jiné a já jsem za to vděčný. Věděl jsem, že šanci dostanu, a že když něco předvedu, bude to dobré. Samozřejmě musíte mít i štěstí a to teď mám.

Určitě. Vždyť já už jsem ani nedoufal, že si extraligu ještě někdy zahraju. Je ale úplně jedno, zvláště u nás, ve které řadě nastupujete. Všechny máme vyrovnané. A já jsem rád za každou minutu, co na ledě dostanu, ať hraju kdekoliv.

V prosinci minulého roku mi volal trenér Tomajko, že má zájem, abych v jeho týmu hrál. Párkrát jsme si sedli, řekl mi, co by ode mě čekal, jakou roli bych měl, a já to pak podepsal.

Jo. Už je toho moc. Snažím se tomu čelit, zůstat na zemi, makat a dál pomáhat týmu. Na druhé straně, těší to, byť, jak říkám, někdy je toho příliš. Teď jsem vyletěl. Vím ale, že může přijít i špatné období. Po tréninku se proto snažím na hokej nemyslet, neřeším ho. Nesleduji ani média.

Vůbec. Šel jsem tam s tím, že si budu užívat každý den, trénink, zápas od zápasu a uvidím, jak mi to půjde. Nikdy jsem nepřemýšlet o tom, jak budu či nebudu produktivní. Jsem rád, když jakkoliv pomohu týmu. To je pro mě nejdůležitější.

Musel jsem. Když jsem hrál druhou ligu za Nový Jičín, neměl jsem tolik peněz, aby mě hokej uživil. Pomáhali mi sice rodiče, ale nechtěl jsem být na nich závislý. Proto jsem hokej měl trochu bokem. Říkal jsem si, že se jím budu jen bavit.

Upřímně, když jsem byl v Novém Jičíně, tak mě to celkově bavilo. Dařilo se mi tam i hokejově, byť týmově to nebylo ono. Hokej byl ale tehdy opravdu na vedlejší koleji. Neřešil jsem ho extrémně, bavil jsem se jím a to bylo všechno.

Bylo to pochopitelně těžké, obzvláště v Přerově. Najednou jiná, vyšší úroveň. Hraje se více do těla. Dostáváte pořádně zabrat. Na konci první sezony tam, když jsem se těžce zranil, měl jsem zcela zablokovaná záda, jsem poznal, že to tak nefunguje. Pochopil jsem, že nelze ráno utíkat do práce, potom trénovat nebo hrát a večer pak znovu někde makat. Jsem rád, že to mám už za sebou a mohu hrát hokej za Olomouc. Do Přerova jsem tehdy šel ale s tím, že tam budu jen trénovat. Netušil jsem, že mi nakonec nabídnou smlouvu.

Ve Slovinsku. Když mi skončila sezona v juniorce, jezdil jsem každé léto domů a pracoval od rána s ním a odpoledne jsem trénoval. Bylo to tak do dvaadvaceti let. Pak jsem si ale musel v Česku najít něco, co mi bude lépe vyhovovat, co jde skloubit s hokejem. Jako instalatér musíte mnohdy dělat dlouho do večera a to bych nestíhal tréninky.

Ano. Po angažmá v Havířově jsem na tom byl velmi špatně. Stejně tak před příchodem do Přerova, když jsem utrpěl otřes mozku. Říkal jsem si, zda má cenu, tak trpět. Chodit do práce, hrát hokej, vylízávat se ze zdravotních neduhů a pak být třeba ve čtyřiceti lazarem.

Vybavuji si jen, jak ta petarda přiletěla. Pak už si toho moc nepamatuji. Byla to blbá událost a doufám, že už nic takového nezažiju. Dva měsíce jsem pak hrál pod prášky. Když jsem se zadýchal nebo při nějakém náporu, mi pořád bolela hlava. Dlouho mi také pískalo v uších. Zkrátka, nic příjemného. Mohlo mi to klidně ukončit kariéru. Musím však zaklepat, vše už je v pohodě. A věřím, že už se nic takového nestane.

Vůbec. Házel jsem je jen jednou, když jsem byl malý, a nebavilo mě to. A Silvestr ani moc neprožívám. Připiješ si, dáš si nějaké pivo. Vánoce jsou zajímavější. Jsi s rodinou.

Dva dny jsem byl ve Slovinsku.

Ne. Žádné tradiční jídlo nemáme. Jíme klobásy, tatarák.

Možná první den. Mám ale dobrý metabolismus. Navíc jsme hned trénovali a bylo to svižnější, náročnější, abychom vše, co jsme snědli, ze sebe rychle dostali.

Až letos, když jsem podepsal smlouvu s Olomoucí., jsem se utvrdil, že se budu živit hokejem. Ani v první lize totiž nemáte tolik peněz, abyste něco ušetřili.

Nepamatuji si, že bych se třeba ve škole někdy porval. Přišlo to až s hokejem. Potřebuji být agresivní, abych se do hry maximálně dostal. Hraji do těla hodně, rád i provokuji, abych se soupeřům dostal do hlavy, což je někdy třeba, ale nejsem zákeřný. Někdy se ani v tomto směru nesnažím. Jen se usměji a protihráče to naštve. Jsem prostě už takový.

Sudí je třeba chránit. To je jasné. Je to však strašně těžké. Pro všechny. Hokej je rychlý sport. Co se mě týká, nechtěl jsem mu však úmyslně nijak ublížit, zranit ho. I na videu je jasně patrné, že jsem dvakrát změnil směr. Přesto jsme se srazili. Prostě náhoda, vlezl mi do cesty. Já ho ale bohužel posunul rukama. To byla z mé strany blbost. Trest beru a budu se snažit, abych se příště takovým situacím vyhnul.

Super. Pro každého sportovce je nároďák vrchol. Já v něm byl naposledy ve dvacítkách a o to víc jsem si to teď užil. Potkal jsem se s kluky, s nimiž jsem v mládežnických výběrech vyrůstal. Jen mě mrzí, že nejsme v elitní skupině. To by bylo skvělé.

Jako malý capart jsem byl tlustý. Rodiče se proto snažili dát mě na nějaký sport. Jenže měl jsem tři a půl roku a třeba fotbalisti mě nechtěli. Prý až mi bude sedm. Podobné to bylo i v jiných sportech. No a táta znal jednoho hokejového trenéra, jeho svěřenci měli zrovna suchou přípravu, hráli fotbal, šel jsem s nimi a už jsem u hokeje zůstal.

Třeba tenis, tehdy mě ale nebavil. A také judo. Toho jsem nechal po půl roce. Rodiče chtěli, ať si vyberu jeden sport s tím, že mě nestíhají vozit na dva tréninky denně.

Jasně. Něco jsem se i za tu krátkou dobu naučil. Hokej je ale přece jen lepší.

V Pardubicích jsme udělali spoustu chyb a oni skoro každou využili. To proti tak kvalitnímu týmu není možné. V Českých Budějovicích to bylo ještě horší. Pořádně jsme se nedostali ani do útočného pásma. Musíme to hodit za hlavu a udělat další šňůru.

V extralize je každý duel těžký. Musíme se s tím nějak popasovat, jít do toho na sto deset procent a pokusit se vyhrát.

Mám tu snoubenku, Češku. Zbytek rodiny žije ve Slovinsku.

Zrovna ji řešíme. Zda bude v létě nebo až za rok. A také kde. Je to velké dilema. Mám totiž hodně kamarádů ve Slovinsku i tady a hezčí místa v Česku nemají moc volno. Je o ně obrovský zájem. Konkrétní ale nebudu.