Chtěl jezdit s kamionem, nakonec extraligový šampion kývl Znojmu. Titul s Kometou z lýtka neodstraní

Od poloviny minulé sezony v Plzni jsem hlásil, že se chci vrátit domů. Ale asi to moc neprosáklo ven, protože nikdo o mě zájem neprojevil. Byl jsem rozhodnutej, že se na hokej úplně vykašlu. Jenže pak přišlo Znojmo. Na rovinu jsem jim řekl, co mám v plánu. Prezident klubu pan Ohera mi zase vylíčil, co ode mě čeká a co mi za to může nabídnout. Férové jednání na mě zapůsobilo.

Samozřejmě, loni tam působil, známe se z Komety, a navíc je to v Pohořelicích shodou okolností můj soused. Na mém rozhodování měl tedy obrovskej vliv.

Ne. Až když 1. května vylétly ven přestupy a objevilo se, že jdu do Znojma, volal mi z Karlových Varů trenér Martin Pešout. Proč jsem se neozval, že shání prvního centra... Moje podmínka jít domů byla ale jasně daná a Vary tedy absolutně nepřipadaly v úvahu.

Měl jsem nějaké podnikatelské plány. Začal jezdit v Plzni s kamionem. Jenže aktuální situace bohužel této činnosti nepřála. Ale konec kariéry ve hře byl. Je mi přece jenom už 34 let a po všech zdravotních lapáliích to moje tělo cítí každý rok víc a víc. Mám za sebou už dvanáct operací a prostě se ozývá...

Je to tak. Byl jsem teď dva měsíce doma a říkal si, že mi hokej chybět nebude. Blbost! Bez něj je to těžký. Člověk je zvyklej na každodenní hokejovej režim a kdyby se na to měl ze dne na den vykašlat, nebylo by to úplně dobrý.

Já tohle především neovlivním. Jestli budu hrát EBEL, první nebo druhou českou ligu... Chci se v létě prostě připravit tak, jako bychom měli hrát extraligu. Vůbec nic se nemění na mém přístupu k trénování. A pak se holt děj vůle boží. Pokud to bude druhá liga, tak budeme zkrátka dobře připravení a uděláme všechno proto, abychom soutěž vyhráli a postoupili.

Určitě. Já v životě nevytáhl s hokejem nohy z Česka, když tedy pominu Champions League. Takže zahraniční soutěž by pro mě byla něčím novým a rozhodně zajímavou zkušeností. A pokud se v ní hraje ofenzivnější hokej, tak jedině dobře pro mě. Takový styl by mi pochopitelně vyhovoval daleko víc než jakýkoliv jiný. Nikdy jsem se neschovával za to, že mi bránění úplně nejde a nemám ho rád. Raději vymýšlím akce dopředu.

Teď hlavně na to, až zase vezmu do ruky hokejku a vyjedeme na led. Protože pauza je už teď relativně dlouhá, když si ještě představím letní přípravu a všechno to kolem... Těším se taky, že si znovu zahraju s Tomášem Svobodou, protože s ním a Honzou Káňou jsme měli jednu z nejlepších sezon v Kometě, co jsem prožil. Rád bych na to navázal.

Nebyl ještě úplně důvod se o ní bavit, protože zatím nevíme, jakou budeme hrát soutěž. Ale naše role by měla být jasná, jsme v mančaftu nejstarší a mělo by to na nás stát. Zároveň bychom měli předávat zkušenosti mladým klukům. Stát se pro ně vzorem a být na ledě hodně vidět.

Je fakt, že já se do ní ještě nikdy v kariéře nedostal. Ve všech týmech jsem nebyl úplně nejstarší anebo si nepřipouštěl, že tuhle pozici vůbec mám. Moje sebevědomí nikdy nebylo na takové úrovni, abych někomu něco radil, vždycky jsem měl spoustu problémů sám se sebou. Ale třeba naposledy v Plzni jsem to už trochu pozoroval. Mladí kluci za mnou občas přišli pro radu nebo když jsem jim něco řekl, brali to opravdu vážně. Zkušeností máme s Tomem už hodně, takže na roli mentora jsem připravenej. V podstatě začala už teď v letní přípravě, kdy jsme hráli fotbal. Člověk vidí na mladém klukovi, že je vyklepanej a radši nahraje do rohu někomu staršímu, než aby před bránou vystřelil. Člověk mu to řekne, teď je otázka, jestli si slova vezme hráč k srdci nebo ne.

Ano, tohle bylo moje vůbec první tetování, i když samozřejmě nebylo spojené se Znojmem, ale teď se opravdu hodí (úsměv). Orla mám na zádech, drží moje hokejové číslo 53. Měl to být symbol síly, odhodlání. Když se do něčeho zkrátka zakousnu, už to nepustím. Na lýtku mám ještě vytetovaný titul s Brnem, což bylo první, co mi noví spoluhráči vyčítali, když jsem přišel do kabiny. Že si ho budu muset nechat odstranit, protože rivalita mezi Znojmem a Kometou je obrovská. Takže jsem je uklidňoval, že orla mám taky, tak mi teda potom schválili, že si můžu nechat i tu Kometu (úsměv).

Za sebe bych možná řekl, že je to přesně obráceně. Letní přípravy koušu teď líp. Když jsme byli mladí, nesnášeli jsme je. Ale když je člověk starší, tak ví, že to bez nich prostě nejde. Je hlavou nachystanej, že je to nutné zlo. I když je to čím dál větší dřina.

Jsem s ní celkově naprosto spokojenej a hodnotím ji velmi pozitivně. Dala mi spoustu hokejových i životních zkušeností. Kabina skvěle fungovala, opravdu super parta, kterou jsem málokde zažil. Hokejově mi to dalo taky moc, dostal jsem pořádně do těla. Tréninky, jako byly v Plzni, jsem ještě nezažil. Bylo to tam fakt ostrý. Říkám si teď, že když jsem přežil Plzeň, už přežiju všechno (smích). Jsem strašně rád, že jsem do Plzně šel a nelituju jediného dne tam. Zároveň jsem zjistil, že mi opravdu chybí ta rodina.

Dost málo, starší syn Tadeáš začal chodit do první třídy základní školy, navíc máme v Pohořelicích otevřenou kavárnu, takže manželka byla uvázaná k ní. Bylo to na palici, ale zvládnout se to dalo. Bylo ale znát, že hlava nebyla úplně v pohodě.

Je to hrozný (smích). Tadeáš má povahu, že když mu něco hned napoprvé nejde, začne plakat a podceňovat se, že nic neumí. Takže je to pak na palici. Když má napsat nějaké písmenko a nepovede se mu úplně stejně jako předchozí, okamžitě přijdou slzy, a to je něco pro mě. Já jsem v tomhle strašnej cholerik a dost často se stává, že na deset minut musím odejít od stolu a uklidnit se. Pak mu to jdu vysvětlovat znovu.

Jsou živí, ale s hokejem je to složitý. Nebydlíme totiž bohužel políž nějakého stadionu. Dovážet je někam do Brna nebo do Znojma je dost časově náročný a nezvladatelný. Zkoušeli jsme jiné sporty. U Matesa je ještě čas, tam to nehrotím. Tadeáš začal hrát florbal a fotbal, takže uvidíme, jestli ho z toho něco chytne. Do ničeho ale kluky nutit nebudu, nechám všechno na nich.