Chci ještě chytat, líp nic dělat ani neumím. Neuvirth doufá, že mu bolavé kyčle dovolí návrat

Rád bych co nejdřív, ale víc než na mé vůli to záleží na mém těle, jestli kyčle vůbec vydrží zápasovou zátěž. I při tréninku je to se mnou trochu jako na houpačce. Pár dní všechno dobré, už si říkám, že jsem vážné blízko tomu postavit se naostro do branky, jenže pak zase přijde den, kdy se mi těžko vstává z postele a stojí to za prd.

Určitě. Z vlastní zkušenosti vím, že čím víc chytám, tím jsem lepší. Naskočit do play off s tím, že jsem vlastně rok a půl nechytal pořádný zápas, to je hodně velké sci-fi. Mě ale těší, že jsem od Sparty dostal jedinečnou možnost připravovat se s týmem, využívat led i posilovnu a přiblížit se návratu do branky. Pokud tedy zdraví dovolí.

Posledních pět let mě hodně brzdí bolavý kyčle. Když jsem měl ve Philadelphii ještě rok smlouvu, tak mi na jaře 2018 doporučili, že si operací prodloužím kariéru. Poslechl jsem je, jenže jsem pak mluvil s různými doktory a kdybych mohl vrátit čas, tak bych na tu operaci nešel. Mám dojem, že se to akorát zhoršilo.

Já mám kyčle geneticky zmutované odmala, od pěti let jsem v bráně a dělám rozštěpy a tím, jak mi při zákroku klouby ještě víc vybrousili, tak se tam kyčle ještě víc kinklají. O to víc jsem musel zesílit břišní svaly, abych držel pohromadě a snažím se i snižovat tu bolest, kterou vlastně neustále cítím.

Bolet mě to už nikdy nepřestane, ale pomáhá dobrá regenerace a snad hodinové rozhýbání před každým tréninkem. Mám strašně moc cviků, které musím udělat. Je to vždycky dlouhý proces, ale vím, do čeho jdu a že to celé musím podstoupit, jestli chci ještě chytat.

Kdybych řekl, že jsem úplně stoprocentně fit a neomezuje mě to, tak bych lhal. Taky proto jsem na podzim hodně rozmýšlel, jestli neskončím nadobro, protože nechci dopadnout jako invalida. Takové myšlenky mě fakt napadaly, ale trenér sparťanských gólmanů Petr Přikryl mi trochu promluvil do duše a zase ve mně probudil ten hokejový drajv a já rychle zjistil, jak moc mi to chybělo.

Nejlepší pocit je po vyhraném zápase, to bych chtěl ještě někdy zažít. Ale pomohla mi už jenom ta možnost začít chodit každý den na zimák, být s kluky na ledě i v kabině, užívat si srandičky. Ta jedinečnost hokejové party je ve mně dost hluboce zakořeněná.

Svoje tělo znám nejlíp a pochopil jsem, že už není schopné vydržet takovou zátěž jakou gólman podstupuje v NHL. Pro mě ta soutěž byla vždycky absolutní level, už jenom tím, že se tam potkávají nejlepší hokejisté z celého světa. Neskutečná atmosféra, vyprodané zimáky a třeba jak jsme měli ve Washingtonu dva tisíce lidí na každém tréninku, to se nedá zapomenout. Abych se tam ale další rok trápil, což jsem se poslední dobou ve Philadelphii opravdu trápil, tak do toho jsem už vážně jít nechtěl.

Poznal jsem plno dobrých kluků, ale úplně všechny převyšoval Alex Ovečkin, ať už jako rozdílový hráč na ledě, tak i nezpochybnitelný lídr v šatně. Pro mě to bylo fascinujících třináct let v Americe, zaujal mě i ten lifestyle s ligou spojený. Spíte v nejlepších hotelích, jíte to nejlepší jídlo. Dřív mě v zámoří hnalo dopředu přání vydělat si hokejem dost, abych už nemusel nic jiného dělat.

Jsem spokojený s tím, co mám. Teď je mojí hokejovou motivací touha, aby mě ještě viděly chytat moje děti. Dcerka mě sice zažila už při zápase NHL, ale to byla ještě úplné miminko a nic si z toho nepamatuje. Navíc teď máme ještě ročního kluka, takže chci ještě chytat. Hokej mám rád, nic líp ani dělat neumím.

Vím, že ten konec jednou přijde a nebojím se ho. Změna to ale musí být veliká, protože jste z hokeje zvyklý jenom dřít, dřít a nemáte moc času si užívat. Takže do budoucna mě láká cestování. Už se ale nerozhoduju jenom sám za sebe, mám rodinu a chci být aktivní táta a pomáhat svým dětem. Manželka mě ale podporuje a ví, jak moc jsem tomu obětoval, abych ještě chytal. Hokejový život je někdy krutý, takže uvidíme. Zůstávám pozitivně naladěný, zabalit jsem to mohl dávno, ale pořád ještě bojuju.

Určitě jde o velké plus. I když její brácha i táta byli obránci a teprve se mnou zjistila, jak je náročné žít s gólmanem, zejména z pohledu psychiky. Většinou Karolína ale pochopila, že po porážce se nemá cenu se mnou o hokeji vůbec bavit, ale jak jsem byl starší, naučil jsem se hokej domů moc netahat.

Jakmile nemá dobrý zápas obránce nebo útočník, tak pořád mužstvo může vyhrát. Ale jakmile to nejde gólmanovi, tak je vymalováno. Ještě pak všichni řeknou, ten dneska nic nechytil. Každá chyba je strašně vidět, asi proto i každý brankář daleko hůř snáší porážky

Ne, já to měl v krvi. Už můj táta chytal a snažil se pak marně dělat všechno pro to, abych já do branky nešel. Střílel mi i bomby na hlavu, jenže to jsem jako kluk miloval. Prosadil jsem si svou a v brance zůstal

Samozřejmě, že jsem si toho vědom. Získala Thálii, všechno se jí dařilo a najednou se musela rozhodovat, jestli půjde za oceán za mnou. Řekli jsme si u toho, že sportovní kariéra je přece jen limitovaná, zatímco u divadla se dá vydržet klidně do osmdesáti. Když jsme teď už v Praze, snaží se v nazkoušených věcech dál vystupovat. Věřím, že na sebe bude mít čím dál víc času a jak mě ona dosud podporovala, tak já ji to ještě vrátím.

Hlavní je nedělat žádné skandály a kraviny. Když na vás nemají co vytáhnout, tak jste úplně v pohodě. Nemám tady problém žít. Nikdy mě nelákalo za oceánem zůstat. Jen jsem tam měl práci, ale jako rodina chceme žít v Česku.

Tenis mám hodně rád, ale spíš jsem chtěl splnit sen tátovi. Pro něj jsem to koupil. Stará se tam o všechno, je vlastně takový šéftrenér mládeže a já se na kurty vždycky rád vracím.