Budějovičtí lídři Gulaš a Pech o věku, hokejové vášni, svých hrdinech i mladých, kteří chtějí všechno hned

Platí, že věk je jen číslo?

Pech: Jak kdy. Jsou rána, kdy se vzbudím a cítím se hrozně. Pak ale dorazím mezi mladé kluky v kabině a je mi krásně.

Gulaš: Člověk za tu dobu už nasbíral zkušenosti a ví, že bez práce okolo se nedá fungovat. Když chceme hrát i v pozdějším věku a na úrovni, kterou si po celou kariéru udržujeme, tak musíme makat o to víc. A to někdy bolí. Jsou v sezoně období, kdy je to lepší a kdy horší. Únava se nastřádá, takže o to víc musíme dbát na věci okolo, jako je strava, regenerace.

Jaromír Jágr tvrdí, že bez lásky a vášně by už hrát nemohl. Je to tak i u vás?

P: Je. Kdybych neměl vášeň pro hokej, už bych ho nedělal. Ale pořád mě baví. Měli jsme výbornou minulou sezonu, našel jsem tu jednu z nejlepších part, co jsem v kariéře zažil. To mě nabilo do další sezony.

G: Mě taky táhne láska k hokeji, zároveň je to naše práce. Ale onu vášeň a oheň musí mít v sobě každý hokejista, protože bez toho se nedá vyhrávat. Měl jsem štěstí, že jsem s Pecháčkem vyrůstal v době, kdy vášeň a stoprocentní nasazení bylo automatické, což mi dnes u mladších kluků trochu chybí. Postrádám u nich projevení emoce, větší zažrání do hry. Když Pecháček vlétne na led, ta vášeň je nezpochybnitelná a je jedno, že mu táhne na čtyřicet. A já chci, aby to ti mladí pochopili, že bez toho se nedá hokejové růst. Přijde mi, že spousta kluků teď chce všechno hned, ale nejsou pro to ochotni obětovat plno věcí.

P: Bylo mi třináct, patnáct, když se odehrálo mistrovství světa ve Vídni a přišlo Nagano. Vyrůstali jsme na zlaté generaci a vzhlíželi ke vzorům, jako byl Jarda Jágr, Reichel, Dopita. Dostat se do reprezentace bylo pro normální hráče téměř nemožné, protože tam byli plejeři z NHL, kteří měli za sebou skvělé sezony. Teď říkám, že tam může každý. Nemáme silná mužstva. Byla v nás vášeň na ně koukat i se jim trochu přiblížit. Ale i teď chci ukazovat těm mladším, že se jim v rychlosti vyrovnám či že jsem dokonce lepší. Snažím se s nimi soutěžit, což mě motivuje i baví.

Jak moc vám pomohlo, že jste museli v kariéře překonat překážky? Že jste v mladším věku pendlovali po prvoligových štacích, nikdo na vás v áčku Budějovic či Varů nečekal?

G: Moc. S odstupem času vnímám, jak bylo důležité, že jsme jezdili s Mertlíkem (Tomášem Mertlem) do Třebíče na první ligu, hráli jsme i extraligu juniorů a pendlovali jsme s A-týmem po extralize. To dnes nechtějí kluci podstoupit a já nechápu proč. Někdy mě to mrzí, že si neuvědomují, že víc zápasů, tím lépe pro ně. Jak už jsem říkal, chtějí všechno hned, ale nechtějí projít procesem, který je důležitý. Já jsem taky nebyl v určitém věku extratalent a musel jsem dokázat, že hokej na nejvyšší úrovni dokážu hrát. Pomohlo mi to i po psychické stránce. Sledoval jsem o deset patnáct let starší hráče, co dělají. A to by měli pochopit i kluci dnes. Radím jim, ať sledují své vzory.

P: Taky jsem to neměl zadarmo. Trénoval jsem s juniory a v osmnácti mě Vary poslaly do druhé ligy do Klášterce. Pomohlo mi to, protože jsem si zkusil dospělý hokej, neboť juniorský nebyl tak silový. Otrkal jsem se, další rok šel do Kadaně a pendloval jsem. Musel jsem pomáhat juniorům, kteří byli na sestup, jako 13. útočník jsem jezdil s áčkem, další den hrál za Kadaň. Bylo tam hodně cestování, během devíti dnů jsem odehrál i šest zápasů a nikdo se neptal, jestli jsem unavený, nebo ne. Letní příprava byla náročná, ale když jsem viděl, že staří mazáci se na ni nevykašlali, že i když nemohli, tak to doběhli, nemohl jsem se na to vykašlat ani já.

G: Učí vás to pokoře. Hrajete první ligu, a když dostanete šanci v áčku, ceníte si toho a odvádíte maximum. Dnes jsou ale určitým faktorem i rodiče, že když mladí kluci nehrají, tak je hned dávají do jiných týmů. Dítě má pak v hlavě jen guláš, když mění tým každou sezonu, nebo i dvakrát třikrát za rok, tak to není dobré. Toho kluka to svádí z cesty, kdy by měl prostě makat a vydobýt si pozici. Pak ztrácí motivaci.

Připomínáte mladým své příběhy?

P: Ano. Mám rád, když se trénuje naplno, protože jak trénujete, tak i hrajete. Když to očůráte v tréninku, ani v zápase to neuděláte správně. Osmnáctiletí kluci, kteří hrají extraligu, by si toho měli vážit, a ne aby byli naštvaní, když je někdo pošle do první ligy. To musí vzít jako výhodu, že se tam rozehrají. Já v jejich věku dostal v extralize pět zápasů za sezonu, dalších patnáct jen proseděl a odkoukával atmosféru i to, jak se starší chovají.

G: Když přijde šestnáctiletý, sedmnáctiletý kluk do týmu, tak se mu snažíte pomoct, protože je to jediná cesta, aby rostl. Čím jsou starší, tím má každý z nich svou hlavu a musí si na to přijít sám. Někdo na to přijde dřív, někdo později, někdo vůbec, což pak rozděluje hráče, jestli jsou úspěšní, nebo ne. Když někdy vidíte, že to není ono, tak musíte bouchnout do stolu a říct jim, že takto ne a že musí začít makat. Ale u mladších jsem zastánce, že jim nepomůže obrovský tlak se lepšit, že jen chybami se budou učit.

Jak moc vás v kariéře ženou dopředu vaše děti?

G: Obecně by měli být rodiče vzory pro své děti. A mě naplňuje, když vyhrajete zápas a stojí tam okolo mantinelu 300 dětí včetně těch mých a všichni jsou šťastní. To je něco nádherného.

P: Souhlas. Když se přijedou podívat mé děti (Pech má čtyři syny), vyhraje se, mají na sobě můj dres a vidíte jejich šťastný úsměv... Vzhlíží ke mně. Ale máme radost i z ostatních dětí, když nadšeně fandí a řvou. Je hezké, když přijdou za námi do kabiny, plácnou si. A snažíme se jim předat, jak funguje profesionální sport.

Bývali jste v opačné roli?

P: Můj táta měl velkého kamaráda Karla Horáčka, který má s jihlavskou Duklou pět titulů a k němu jsem vzhlížel. V 90. letech jsem chodil na Duklu a hltal Poukara, Vlka, Dolanu.

G: Pro mě byl zážitek, kdy sem jezdil každý rok Jágr team. Můj táta s Marianem Jelínkem hrával hokej, takže když měli soustředění na Hluboké, jeli jsme se tam podívat. Byl tam Džegr, Stráča, Jarda Špačků. Koukáte na ně a za deset patnáct let se s nimi potkáte v týmu. To bych přál každému, aby se s dětskými hrdiny z televize jednou ocitl v šatně. Byl to nádherný pocit i zadostiučinění, že práce, kterou odvádíte, je dobrá.

P: Já jsem hrál ve Varech proti Jágr teamu přípravák a to bylo v době, kdy Jarda dával v NHL 150 bodů za sezonu. Pak byly výluky NHL a pro nás byla vždycky obrovská výzva, abychom se proti těm hráčům ukázali.

Lukáši, když jste na konci minulé sezony odehrál jubilejní 1000. zápas, vyprávěl jste, jak zrovna nemluvíte s tátou, protože vás po jednom utkání zkritizoval.

P: V posledním utkání základní části jsme uhráli čtvrté místo, čekal jsem pochvalu, ale od něj dostal céres a čočku. Tak jsem se s ním asi dva týdny nebavil. On nějak vidí hokej, já ho vidím jinak. Hraji ho určitou dobu a myslím, že mu rozumím víc než on. Někdy mi vytýká věci, které se nestaly, já ani nebyl v té třetině, tak se naštvu. Ale beru, že mi chce poradit a má mě pořád za malého syna. Už to není naštěstí v takové míře jako před 15 lety, kdy do mě po každém zápase hučel a rozebíral ho. Ovšem po minulé sezoně nás i on pochválil.

Milane, taky jste dostával takovou zpětnou vazbu?

G: Každý zápas. Táta hokej hrál dlouhá léta, takže to u nás bylo na denním pořádku. Chodil na poměrně dost tréninku a jen, co jsem dorazil domů, už měl nakreslenou A4 a rozebírali jsme různé věci. Pochval bylo opravdu málo. A v mé pubertě to často končilo obrovskou hádkou. Když jsem se ale vrátil z angažmá v zahraniční, už si o hokeji spíš jen povídáme a rozebíráme určité věci na bázi informací.

Vidíte, řada úspěšných hokejistů mi vyprávěla o hádkách s tátou i tlaku s minimem pochval. Přitom teď se razí sportovní výchova, kde by na deset pochval měla být jedna kritika.

G: A nevím, co je správně. Hrál jsem ve Švédsku, nakoukl jsem do jejich stylu a tam jsem za čtyři roky neslyšel negativum a zvýšený hlas. Byla tam jenom chvála, všichni pozitivní, i když se prohrálo sedm zápasů v řadě. Tak co je klíč k úspěchu a co je správné? Každý je jiný. Někdo potřebuje pohladit, někdo trošku dostat přes prsty. Někdo chce cukr, někdo bič. Trenér musí být i psycholog a musí vědět, jak si hráče přitáhnout a kdy jim povolit.

P: Trenér musí poznat, kdo se vyrovnává hůř s kritikou a kdo je splachovací. Já jsem pro chválu a vysvětlovat věci a ukazovat na tréninku, zvlášť mladým dětem. Máme tady skills kouče, zaměřujeme se s nimi na dvacítku, osmnáctku, ale myslím, že nejvíc práce by měli mít u dětí ve druhých a třetích třídách. Tam se musí učit a tady máme rezervy.

Vaše děti hrají hokej?

P: Nejstarší ano. Osmiletý hraje fotbal a dvojčata šla do první třidy, z nichž jeden chce dělat atletiku a druhý fotbal. A my netušíme, jak je budeme rozvážet. Na prvním místě je ale u nás škola. Ale chceme, aby měli kluci pohyb. Jsem pro, aby dělali víc sportů naráz. Já jsem taky do šesté třídy v létě hrával fotbal a v zimě bruslil. A nebyl to problém, zatímco teď chtějí, aby odmala trénovali spolu. Jsem pro, aby byli kreativní a od všeho uměli trochu. Ovšem manželka by z nich nejraději měla doktory. Ať si vyberou, co chtějí dělat, ale když už, tak ať to dělají na sto procent. Jestli nechceš chodit na trénink, nechoď. Ale když jdeš, tak se tam nepluž a běhej! Nechci, aby tam zabíjeli čas.

G: Syn hokej hrával. A teď jsem šťastný, když si vytáhne branku a jde si před barák střílet sám, jak jsme to dělávali my. Myslím, že spontánnost a radost je pro dítě to nejlepší a nejdůležitější. Chci, aby děti byly samostatné a my jim dali zodpovědnost.

Pojďme ještě k vašemu hokeji. Jaká bude v Budějovicích podle vás sezona?

G: Plno předních mančaftů posiluje kvalitními hráči, což je způsobené tím, co se děje ve světě. I pro nás může být velká motivace si dokázat, že proti klukům, co mají něco odehráno venku, to zvládneme. Zase musíme být pokorní jak před minulou sezonou a zase opravdu makat. Odešlo hodně skvělých hráčů, vůdčích osobností, kteří dokázali strhnout ostatní, což mělo vliv na konečný výsledek v play off. Přáli bychom si, aby ti noví kluci do sebe dostali vůli otáčet zápasy, který se pro nás nevyvíjejí dobře. Když si vzpomenu na play off, co jsme otáčeli za zápasy, tak to jsem ve své kariéře nezažil. Na to budu vzpomínat do konce života. A teď bych taky chtěl, abychom nikdy nepřestávali věřit.

P: Zároveň jsou pro nás neuvěřitelní diváci. I v těchto těžkých dobách, kdy víme, co se děje, nás chodí podporovat obrovské množství lidí, což je pro nás i motivující. Jen na přípravu přijde 2 500 lidí, což někde nedorazí ani na ligu. My máme prodáno 4 500 permanentek a víte, že na každý zápas tu bude skvělá atmosféra. To některé hráče dokáže vyburcovat k lepším výkonům.