Článek
Je mezi vámi pět let rozdílu, teď poprvé hrajete za jeden tým. Co to pro vás znamená?
Kryštof: Kdyby mi to někdo řekl před dvěma nebo třemi roky, tak bych tomu nevěřil. A teď se to fakt děje. Užívám si to. Už když jsme si už jako malí pinkali pozemák v pokojíčku, rodina nám říkala, že by bylo hezké se jednou potkat na té nejvyšší úrovni. Ale vlastně jsme si to neuvědomovali do doby, než se to skutečně stalo.
Ondřej: Odmalička jsem se chodil dívat na bráchovy zápasy. A můj sen bylo si s ním zahrát v profesionálním hokeji. Teď se nám to povedlo, navíc doma v Praze za Spartu. Je to něco nepopsatelného. Místo toho, abychom se každé ráno potkávali v kuchyni, tak se sejdeme na zimáku.
K: I když je pravda, že kdybychom spolu i bydleli, tak se asi zabijeme. (směje se)
Už od dětství jste směřovali jen za hokejem?
K: Ne tak úplně. Táta byl amatérský fotbalista a trénoval oddíl u nás na vesnici. Tak jsme kombinovali oba sporty. Já byl na fotbal moc těžký, tak jsem se ve čtrnácti letech rozhodl pro hokej.
O: U mě nerozhodovala postava, ale když jsem viděl bráchu na ledě, táhlo mě to za ním. Byl to můj vzor.
Sourozenci Ondřej (vlevo) a Kryštof Hrabíkovi oblékají dres pražské Sparty.
Jak jste během cesty mládežnickým hokejem na mladšího sourozence dohlížel?
K: Chvílemi jsem působil v zámoří, takže komunikace byla složitější. Snažil jsem se mu jít příkladem a pomoct mu, ale Ondra je trochu samorost. Má svou hlavu a někdy je těžší si k němu najít cestu.
O: Pubertu jsem měl složitější. Děkuju rodičům, že to se mnou nějak zvládli. Za mým hokejovým růstem je sice spousta dřiny, ale rodina mi ohromně pomohla.
Co rodiče nyní říkají na vaši společnou kapitolu ve Spartě?
O: Mamka je do hokeje ohromně zažraná. Dokonce se nám snaží dávat i nějaké rady. My si je vyslechneme, ale někdy to jde druhým uchem hned ven. (směje se) Taťka do nás dupal už odmala, byl na nás přísný. Teď už nám do toho ale moc nekecá.
K: To je pravda. Ale je super, že když hrajeme v Praze, můžou přijít skoro na každý zápas. Podporu vnímáme.
Ondřeji, necháte si od staršího bráchy stále poradit?
O: Stoprocentně. Aktuálně jsme k sobě nejblíž v životě, jak sdílíme jednu kabinu. Takže si od něj pořád beru hodně. Inspiruje mě tím, že za jakéhokoliv stavu zůstává dobrým člověkem, i když jde do tuhého. A po hokejové stránce obdivuju, že nemá jediný den, kdy by se na něco vykašlal. Pořád na sobě maká.
K: Komunikace mezi sourozenci je specifická. Ani jeden se nebojíme tomu druhému cokoliv říct a víme, jak ten druhý zareaguje. Umíme si k sobě najít přístup a brácha se mi taky nebojí občas něco poradit. Já si od něj snažím vzít hlavně jeho průbojnost. Nenechá si kydat hnůj na hlavu, to se mi na něm líbí.
A na bratrské hádky nedochází?
K: Samozřejmě se to stává. Když zrovna nemám náladu, na kom jiném bych si to v kabině měl vylít než na bráchovi? (směje se) Patří to k tomu.
O: Já jsem odmalička zvyklý rány dostávat. Holt jsem mladší, tak musím poslouchat. (usmívá se)
Litvínov - Sparta 1:2 (30. K. Hrabík)Video: Tipsport Extraliga / BPA
Nyní prožíváte první sezonu v seniorském hokeji. Jak těžký je pro vás přechod?
O: Je to určitě větší tlak, navíc tady na Spartě. Úroveň hry je úplně někde jinde. Snažím si tu šanci užívat, ale zároveň je to na psychiku složité. Pokouším se jen den ode dne zlepšovat a v hlavě si to nepřipouštět.
K: Klobouk dolů před bráchou, že si vybojoval místo v áčku. Nebylo to snadné. Podává stabilní výkony a věřím, že se v kádru udrží, i když se zkušenější kluci uzdraví.
Kryštofe, u vás to také před rokem nevypadalo, že byste se měl prosadit v týmu jednoho z aspirantů na titul, protože v Plzni se vám vůbec nedařilo. Co stojí za touhle proměnou?
K: Na Plzeň mám dobré vzpomínky a jsem rád, že mi dali šanci po tom, co se stalo v Americe. Ale je pravda, že druhá sezona už nevyšla. Přestup do Sparty mi pomohl, byl to krok správným směrem. Sám jsem si sice nebyl jistý, že se vejdu do sestavy, protože tým tu je ohromně silný. Ale našel jsem si svou roli, která mi vyhovuje. A tak dobře, jako se cítím teď, jsem se ještě v životě necítil.
O: Když jsem se dozvěděl, že by mohl přijít do Sparty, nepřišlo mi to ani reálné. Ale hned mi vyskočila myšlenka, že se můžeme potkat v áčku. Byla to pro mě další motivace.
Jeden sen, tedy zahrát si spolu, už jste si splnili. Jaké máte další hokejové cíle?
O: Ten nejbližší je určitě vyhrát titul se Spartou. A dlouhodobý? To řekne asi každý mladý kluk, že se chce dostat do NHL. To platí i u mě. Hlavně ale chci, abych v budoucnu mohl hokejem zajistit rodinu.
K: Samozřejmě s bráchou souhlasím, ve všem. I když jsem tu nadmíru spokojený, pořád věřím, že mám potenciál se do Ameriky vrátit. V žádném případě nechci sen o NHL zabalit. Jak se říká „sky is the limit“, nic není nemožné.
Zleva Jani Lajunen ze Sparty a Kryštof Hrabík ze Sparty.
Na závěr bych to trochu odlehčil. Kryštofe, vy teď prý často slýcháte poznámku, že vypadáte jako Jaromír Jágr. Je to pravda?
K: Jo. Jak jsem si nechal narůst vlasy, tak to slyším furt. Neustále je mi předhazována fotka, kdy byl Jágr v podobném věku se svým ikonickým mulletem. Já teda na stejný sestřih jít neplánuju, ale když se zaměřím na detaily, tak je fakt, že máme i v obličeji trochu podobné rysy, širší a zarostlejší obočí. Lehce se tam vidím.
O: Jenom lehce? Vždyť jsi v obličeji úplný Jágr. (směje se)
Inspiruje tohle přirovnání se aspoň trochu přiblížit jeho úchvatné kariéře?
K: On mě inspiroval vždycky, vzhledová podobnost na tom nic nemění. Co předvádí i v 52 letech, je neuvěřitelné. Obrovský idol, kterému se jen stěží někdo někdy vyrovná. Jágr je jenom jeden.
