Článek
„Prohráli jsme, ale bod s tak rozjetým a skvělým týmem, je dobrý," tvrdil sedmadvacetiletý gólman, jenž vytáhl několik výborných zákroků. Dvakrát se vyznamenal třeba proti Pechovi a dohromady kryl 33 ran. „Jsou střely a střely. Soupeř měl akorát pár tutovek, kluci mi navíc strašně pomohli," vykládal Kašík, jenž si v pátém kole proti Kladnu po nešťastné srážce s Jágrem poranil vazy v pravém koleni.
Roli jedničky brankoviště poté převzal Čiliak, který má z Brna vyřízené hostování do konce kalendářního roku a zatím s mužstvem dál zůstává. „Chytal překvapivě fakt dobře, na to, že měl dlouhou pauzu. Když bude takhle pokračovat, Zlín půjde nahoru," ocenil Kašíkův výkon útočník Pražanů Jiří Smejkal. Ten byl s Rouskem jediný, kdo ho v neděli odpoledne pokořil.
Kašík se postavil mezi tyče, přitom se měl podle původních prognóz vrátit do zápasového kolotoče až během Vánoc. „Kašilka je ale zpátky," smál se navrátilec. „Chci poděkovat Liboru Ptáčkovi, mamce, Božence, ségrám Andrejce a Helence, masérce Janě, Verunce, kondičnímu trenérovi, psycho kouči Leo Pavlíkovi, Ríšovi Hrazdírovi a dalším. V neuvěřitelně krátké době mě dali dohromady. Bomba. Jenom škoda, že jsem jim to nevrátil dvěma body," zalitoval.
Zleva brankář Zlína Libor Kašík a Jiří Smejkal ze Sparty.
Před více než deseti tisíci diváky si duel hodně užil, byť k němu vzhlížel s obrovským respektem. „Nevěděl jsem, co bude. I proto, že jsem nic podobného nikdy neměl. Chtěl jsem co nejvíc pomoct klukům, což se doufám povedlo," řekl.
Po vážném zranění zažíval nepříjemné časy, první tři týdny po zranění ke všemu nemohl vůbec nic dělat, což špatně snášel. „Tohle bylo pro mě úplně to nejhorší... A trošku jsem nakynul, protože jsem žral mekáčíky a káefcéčka. Pak jsem si musel dát dietku. Ne snad, že bych byl nějak tlustý, ale necítil jsem se dobře. Nejhorší bylo vynechat cukry, když si dávám kávičku s dortíčkem," přiznal Kašík.
Brankář Zlína Libor Kašík inkasuje gól od Sparty.
Během pauzy však zlínské spoluhráče na dálku povzbuzoval, párkrát přitom dorazil i na stadion. „Ale většinou se prohrávalo, ještě než jsem přišel. Chodil jsem do posilovny, abych posílil nohu, ale bylo pro mě těžké potkávat někoho a odpovídat pořád na otázku, kdy budu zpátky. Sám jsem nevěděl, kdy mě koleno pustí. Možná už jsem byl i trochu agresivní, za což se všem lidem omlouvám," dodal.
