Článek
Hodně na vás z Bernu tlačili, abyste zůstal?
Pořád mi volali a přemlouvali mě, ale já už byl rozhodnutý. I přes dennodenní nátlaky už jsem věděl, že se budu vracet. Mám taky nějaké zájmy vedle hokeje a táhne mě to domů. Mladší dcera půjde do školky a starší chci mít taky u sebe.
Bern má největší návštěvy v celé Evropě, chodí tam v průměru 16 tisíc diváků. Nebude vám taková kulisa při poloprázdném hledišti na slávistických zápasech v O2 Areně chybět?
V posledním zápase finále s Fribourgrem mě vyhlásili nejlepším hráčem a člověk nezapomene, jak tam skoro 20 tisíc lidí řve. To bylo něco neskutečného, já ale jinak nevnímám, jestli přijde tři, pět nebo deset tisíc lidí. Během těch šedesáti minut jsem úplně vypnutý, sleduju jen svůj výkon.
Tři nedávné spoluhráče z Bernu, Martina Plüsse, Ryana Gardnera a Philippa Furrera jste určitě sledoval i při senzačním tažení na mistrovství světa ve Stockholmu. Co jste na to říkal?
Kdokoliv se díval, tak musel být nadšený z výkonů Švýcarů. Je to určitě překvapení, ale já jsem vždycky říkal, že švýcarský hokej není vůbec špatný. Byli u nás jedinci, kteří nerespektovali tu kvalitu. Dokonce to byli trenéři nároďáku, kteří pak hráče ze Švýcarska nebrali.
Takže vás švýcarská medaile po 60 letech tolik nepřekvapila?
Musím za ně říct, hodně dobrý. Vyhrát na šampionátu devět zápasů v řadě, to je až neskutečné. Čekal jsem, že v té vyřazovací části už klopýtnou, ale oni si došli až pro stříbro.
Byl to od nich výkřik do tmy, nebo se Švýcaři už zařadili do světové špičky?
Bojím se to říct. Jak říkáte, šedesát let takhle daleko nikam neprošli a takový výsledek může znamenat trochu hokejové probuzení reprezentace ve Švýcarsku, i když příští rok bude muset dobyté pozice obhájit a v tomto směru se bojím, že by to mohl být jen ten výkřik.
