Článek
Rozhodčí sleduju ve čtvrtek a v sobotu v dorostenecké lize a v pátek, v neděli a někdy v úterý v seniorské extralize. Mám nějakou představu, jak to vypadá a nemají to vůbec lehké.
I já na ně jako trenér dorostu Slavie kolikrát křičím a kolikrát jsem na střídačce až vzteklý. Když vidím, že čárový neodpíská úplně jasný icing, přivádí mě to k šílenství. Čím dál víc si ale začínám uvědomovat, že bychom měli být mnohem tolerantnější. Uvědomuju si, že blížící se závěr sezony pro ně bude strašně složitý. Nejen v extralize dospělých, ale i v mládežnických extraligách, kde se všude bude hrát o sestup.
Fanoušci, rodiče, trenéři - přibrzděme trošku! Nekřičme neustále na rozhodčí, protože zvlášť ti u mládeže to dělají za pár korun a nikdy nejsou pochválení. Vždycky jim jedna strana vynadá. Je to asi ta nejtěžší práce u hokeje.
Když jsem po zápase Kladno - Olomouc zpětně přemýšlel o krosčeku Knotka a podražení Wooda, uvědomil jsem si, jak fanoušci přejí svým klubům a chybu hledají především u rozhodčích.
V Chomutově jsem se čirou náhodou potkal s předsedou komise rozhodčích Vladimírem Šindlerem a po rozhovoru s ním jsem si uvědomil, jak málo lidí u nás teď chce pracovat jako rozhodčí. A jak velký problém to do budoucna pro celé hokejové dění může být. Pojďme rozhodčím spíš pomoct, než jim ubližovat, pojďme k nim být tolerantnější. A pokud vidíme, že něco dělají opravdu špatně, řekněme jim to a snažme se domluvit.
Vždycky si při těchto úvahách vzpomenu na Martina Fraňa. Když jsem trénoval v Letňanech a on jako hlavní rozhodčí přijel dozorovat zápas staršího dorostu, vždycky při chybě čárového dokázal zvednout ruce a přijel ke střídačce. Zapískal za čárového, omluvil se a hodil buly ve středovém kruhu. Bylo vidět, že přesně ví, co a proč dělá. Rozhodčí, kteří se řemeslu v mládežnických ligách teprve učili, podržel a trenérům vše vysvětlil.
Je skvělé, když existuje takový vzor, který má trochu nadhled. Kéž bychom měli víc arbitrů, kteří pomůžou těm novým. Klidně to i za ně písknou, když oni něco přehlédli. Takoví rozhodčí zároveň dokážou vést debatu s trenéry a uklidnit situaci.
V našem hokeji je; co se rozhodčích týká; daleko méně excesů než kdekoliv jinde. A my jsme stejně pořád strašně nespokojení. Byl bych rád, kdyby se navodila sportovní kultura, která by zlákala nové mladé kluky k pískání. Protože teď rozhodčí opravdu nejsou. Nejsou u dětí, a když nebudou u nich, nebudou pak ani u dorostu, juniorů, v seniorské extralize a dostaneme se do obrovských problémů.
Pojďme tedy zkusit kulturu změnit. Pojďme si uvědomit, že zase tak špatně na tom s rozhodčími nejsme. I já beru vinu na sebe, že jsem kolikrát reagoval či mluvil neadekvátně. Pojďme na to myslet a zkusme to změnit. Začněme u rodičů dětí, kteří by mohli mít daleko větší odstup než fanoušci podporující své týmy.
Na závěr ještě dvě gratulace. Ta první směřuje k Jakubu Voráčkovi, který se dočkal tisícovky zápasů v NHL. Tenhle vousatý démon se mi líbí nejen proto, jak hraje, ale i proto, že se nebojí veřejně vystoupit a vyjádřit pohled, za kterým si stojí. Možná se některým jeho názory nelíbí, ale je fajn, že takový hráč reprezentuje Českou republiku v NHL.
Druhá gratulace míří k Lukáši Pechovi, který s 250 góly v domácí nejvyšší soutěži a reprezentaci vstoupil do Klubu hokejových střelců. Proti Lukášovi jsem ještě hrál, nebyl jsem sám, kdo se ho snažil ubránit. A myslím, že nad námi vyhrál. Je fajn, že zvládnul hrát takhle dlouho a teď se dočkal jedné z odměn.
