Vychovávejme hráče, ne bodybuildery. Český trenér cepuje talenty ve Švédsku, které je vzorem

Växjö (od našeho zpravodaje) - Seznamte se s Robertem Lisem, kondičním trenérem juniorky a staršího dorostu Växjö.

Ve třinácti letech jsem sem přes léto jel na tréninkový kemp a následně jsem dostal pozvánku do U16 a bojoval jsem o jedno z jedenácti míst dostat se na hokejový gympl. Vyšlo to a podepsal jsem smlouvu na tři roky s možností i na poslední čtvrtý. Na něm už věkem spadáte do juniorky. Jedinou podmínkou bylo, že se za rok naučím švédsky a budu chodit do školy jako normální Švéd.

Ano, ani nevím jak (směje se). Na škole jsem se učil na zdravotní sestřičku, ale hlavně jsem se díky tomu dostal do hokejového programu Växjö.

Zezačátku, když mi bylo třináct, jsem tu byl s tátou, který se pak vracel do Česka a za mnou přijížděl třeba jednou měsíčně. Postupem času ještě méně, a když mi bylo osmnáct, odpoutal jsem se od rodičů úplně.

Když jsem po čtyřech letech v juniorce skončil, odešel jsem na zkoušku do Sparty, v níž jsem vyrůstal. Dostal jsem nabídku hrát první ligu za Litoměřice, jenže život ve Švédsku mě lákal víc. Tak jsem se rozhodl vrátit. Hrál jsem Division 2 (čtvrtá nejvyšší soutěž), jenže hraní už mě víceméně přestávalo bavit, jelikož jsem tady dostal možnost být soběstačný už od 18 let. Víc mi prostě přirostlo k srdci vydat se vlastní cestou, tak jsem po třech letech začal trénovat.

Myslím, že ano. Hlavně kvůli profesionalismu, v němž tady mladí kluci už od mládeže vyrůstají. Z toho plyne, že kvalitních produktů vychováte víc, ne jen pár jedinců.

Nemám. Mám tu jednoho Čecha, ale útočník Jakub Štancl rozhodně není žádný flákač.

Myslím, že Växjö jako mladý klub chce hledat nové cesty a nebojí se dát šanci klukům, kteří jsou připravení udělat práci, kterou klub očekává. Já nejdřív dostal šanci jako asistent trenéra u naší mládeže, mě ale vždycky víc zajímala kondiční stránka.

Z Česka jsem byl přetrénovaný. Od táty jsem slyšel hlavně: Trénovat, trénovat, trénovat. Ve Växjö jsem ale zjistil, že to není o tom, jak hodně trénuješ, ale jak chytře. Abys optimalizoval svoje tělo pro hokej, ne abys byl bodybuilder. V suché přípravě máme vytvářet hokejové hráče, ne silné a tvrdé chlapy.

O tom to není. Musíte být efektivní a přemýšlet dopředu, abyste pomohl hráčům odvádět dobrý výkon na ledě. Naši kluci, kteří jezdí na (mládežnické) nároďáky, mají úplně jiné tréninkové schéma než ti, co zůstávají v klubu. Abychom je dobře připravili na zápasy a úplně je neodrovnali.

Momentálně nemám informaci, že by v Česku bylo (trénování) nastaveno na takové úrovni jako tady. Mým snem do budoucna je ale se zdejší systém naučit tak dobře, aby byla možnost to převést do Česka. Do nějakého klubu, který by měl zájem. Aby se v Česku pracovalo jako ve Švédsku.

Nejdůležitější je mentální nastavení. Aby vedení klubu věřilo tomu systému. Švédi vychovávají rok co rok spoustu talentů, takže něco musejí dělat dobře. Dřív jsem slýchával, že se Švédi jezdili učit do Česka, teď by to, myslím, mělo být obráceně. Češi by se měli jezdit učit sem a do Finska, kde jdou s mentálním procesem pořád dopředu, protože chtějí být lepší a lepší.

Když budou škola a klub připraveny co se týče sportovního areálu… Dá se to skloubit s jednou školou jako tady ve Växjö, kde máme florbal, fotbal, hokej, tancování, cyklistiku a tancování. Škola přizpůsobí v pondělí, středu a pátek dvě hodiny ráno k tomu, aby se víc implementoval sport. Pokud by to šlo i v Česku, nevidím problém.

I přesto by to ale šlo dělat. Jen se musí najít někdo, kdo tomu věří a bude mít sestavený dlouhodobý; pěti či desetiletý; plán. Jsem přesvědčený, že po pár letech by pak vzrostl zájem o takový projekt. Zvlášť když se zeptáte těch, kteří by takovým programem úspěšně prošli.

Ti kluci hrají hokej pro sebe. Ne pro někoho jiného. Rodiče je vychovávají v tom duchu, že jestli chtějí hrát hokej, ať ho hrají. A pokud ne, tak nemusí. Systém ve Švédsku je nastavený tak, že se nikdo nemusí obávat, že by zůstal bez práce a bez peněz. Takže děti sportují úplně v klidu. Začínají fotbalem, hokejem, florbalem, a jakmile jsou na pomezí deváté třídy a střední školy, vybírají si sport, v němž jsou nejlepší. Výhodou zdejších gymnázií je, že jsou propojené s elitními fotbalovými a hokejovými kluby.

Do konce základní školy je to hokej hrou. Má to být sranda, kluky musí bavit chodit každý den na halu. Od šestnácti let se začíná elitně trénovat. To znamená, že hráč musí být sám připravený na to to dělat. Prostě ty sis to vybral, tak je to na tobě, ne na rodičích nebo trenérovi. Máš na to tři čtyři roky a my trenéři tu pro tebe jsme jako informační a technická pomoc. Po juniorce máš šanci na Division 1 (třetí liga), Allsvenskan (2.) nebo SHL (nejvyšší soutěž). Jakmile se kluci dostanou na náš hokejový gympl, v našich trenérských očích už jsou profesionálové. Chováme se k nim přesně jako k hráčům, kterým bychom platili sto tisíc měsíčně. Nehoníme je od dvanácti let, aby byli nejlepší. Jako k nejlepším se k nim chováme až mezi 17. až 19. rokem, kdy už by výborní měli být.

Opad není tak vysoký jako v Česku, ale taky ho máme. Chci hlavně říct, že je menší než v Česku, protože tady máme hodně alternativ. Hokejová gymnázia jsou přizpůsobena nejen na tu nejvyšší ligu, ale i na ty pod ní. Šance je pořád a existuje pár výjimek, které se dostaly ze spodních lig nahoru.

Když jsem se sem přestěhoval, bylo to super. Posledních pár let se to zhoršilo, jinak si ale nemám na co stěžovat. Do Česka už se asi nikdy nevrátím, jedině kvůli práci, jak jsem již zmiňoval.

Docházelo tu k pálení koránu a vše vygradovalo po říjnovém incidentu v Bruselu, kdy před fotbalovým zápasem Belgie se Švédskem byli ve městě zastřeleni dva švédští fanoušci v dresech. Z bezpečnostních důvodů třeba neuvidíte po ulicích jezdit autobus vezoucí hokejisty s polepkami Tre Kronor. Autobus musí kvůli bezpečnosti hráčů jezdit bez nápisů. A třeba ani fanoušci nemůžou po ulicích chodit v dresech.