Pohár jsem si ukradl domů, říká Hrubec po svém dalším titulu

Hlavně jsem toho moc nenaspal, bylo to bouřlivé. Na stadionu jsme zůstali do půl čtvrté do rána, do šatny přišli rodiny a kamarádi, naštěstí je velká. Stříkalo se všude šampaňské, pilo se, slavilo. Jsem rád, že se nikomu nic nestalo. A když jsem odcházel ze zimáku, ukradl jsem pohár a taxíkem jsem ho odvezl domů. Pak jsme pokračovali u kamaráda na terase jeho bytu. Cestou domů mě odchytili kluci, takže šup zase do města. V šest ráno. Pak jsme slavili v přístavu u Curyšského jezera, seděli jsme na mole. V půl sedmé k večeru to na mě dolehlo, vzal jsem si taxíka a spal až do druhého dne.

Musel jsem ho vrátit. Mají štěstí, že jsem jim ho půjčil!

Náš nejlepší v celé sezoně. Ono se říká, běžte si za tím a vyhrajte to… Jenže zápas sedm je trochu skličující. My na ně ovšem vlítli takovým stylem, že jsem nás nepoznával. V první třetině jsme je rozstříleli 19:6. Celou dobu jsme hráli tak fantasticky, že byla otázka času, kdy gól dáme. Mohlo se stát, že přijde nějaký nešťastný odraz a mohli jsme prohrávat, to jediné mě děsilo. Ale jak jsme si za tím šli, i štěstí při nás stálo. Dali jsme jeden gól, druhý v půlce třetí třetiny. A to už jsem si říkal, že by to možná mohlo dopadnout.

To je fajn. Trenér byl spokojený. Říkal, že vždycky postupový zápas, ten rozhodující, jsem měl s nulou. A platilo to i ve finále.

Já věděl, že trenér to musel udělat. Nešel jsem z branky, že bych chytal špatně. My to tam přijeli odevzdat, darovali jsme jim to. Oni zaslouženě vyhráli. Šestý zápas byl naopak jeden z nejhorších v sezoně, takže jsem střídání neřešil. Popravdě jsem ani nebyl smutný, že jsme prohráli, protože to nebylo ani kousek od toho, že bychom utkání měli urvat. Říkal jsem si, že snad se chytneme za hlavu a předvedeme, na co máme potenciál. A to se i stalo.

Ve všem. Opravdu. Ať to nezní blbě, ale měli jsme nejlepší přesilovky, nejlepší oslabení, snad i dokonce buly, čas v pásmu, získané kotouče. Trenér nám před finále říkal: Statisticky jsme ve všem nejlepší, teď to jen dokázat! Což bývá hrozně ošemetné. V play off záleží na různých okolnostech. Jsem rád, že my jsme to potvrdili. Není jednoduché vyhrát základní část a ještě i play off.

Abyste ho měl, potřebujete spoustu štěstí, to vám řekne každý brankář. Kolikrát jsem o něj v základní části přišel nějakým nešťastným gólem, odrazem od brusle, čtyři vlastňáky jsem dostal. Říkal jsem po základní části mému trenérovi: Všechno super, vyhrát statistiky, ale já mám jen jeden shutout! On: Třeba si je schováváš na play off. A taky že jo. To jediné mě uklidňovalo.

Mám z toho radost. Ještě o to větší, že se mi to podařilo podruhé za sebou, protože konkurence v brankovišti je tady veliká. Zvlášť po příchodech hráčů z KHL se liga ohromně zlepšila. O to jsou ty statistiky cennější.

Odehrál fantastické play off, byl jejich suverénně nejlepší hráč. Já ho znám z Omsku, kde jsme spolu hráli, to bylo štěstí. On je strašně silný. Když si vzal puk a jel mi na obránce, věděl jsem, že k bráně stejně dojede a stejně si šanci vytvoří. Musel jsem být stále připravený. A osmkrát z deseti případů přes obránce prošel, byl jak buldozer. Nesmírně platný hráč. Já mu pak říkal, že mi zatápěl. A on se smál: Ale jeden jsem ti tam procedil! Já na něj: Myslel jsem si, že jsi obránce, že to nejsi ty! Chvíli jsem totiž ztratil pojem, kde mám kterého hráče. On si sjel na pozici beka při přesilovce, místo aby se motal kolem brány. A on mi to tam hvízdnul.

Oslavy po zápase byly ohromné. Rolbaři vysadili záměrně kus mantinelu, aby se lidé mohli nahrnout za námi na led. A já nemám moc rád stísněné prostory, nebo když je někde moc lidí. Oni mi nevadí, když nejsou kolem mě, za mantinelem ať jich je tisíc. Najednou se všichni sápali na led, k poháru. Vypadalo to, jak když na vás valí tsunami, vlna lidí. Co teď? Okamžitě jsem popadl syna, jel jsem proti fanouškům a skoro jsem je rozrážel, aby se kluk někde neztratil nebo ho neušlapali. Vezl jsem ho ženě, dal jsem ho do rukou tátovi, který přijel na zápas s tchánem, takže byl na chvíli v bezpečí. Pak už to nešlo zastavit, davové šílenství.

Nejlepší věc na ní je cestování. Díky tomu, jakou máme pozici na mapě, trvá nejdelší cesta do Ženevy tři hodiny. A to je úplně na pohodu. Ani ve finále jsme nejezdili den dopředu. Podrželi jsme si domácí zápasy, to bylo hrozně důležité.

Každý je jiný. První byl pro mě hrozně moc důležitý, že to bylo v Třinci, po dlouhém sedmiletém čekání. Klíčový pro mě byl z hlediska kariéry. Po něm jsem se uklidnil, říkal jsem si, ano, teď už mám titul. Posunul mě. KHL byla v té době obrovsky kvalitní soutěž, takže toho si ho vážím zase ze sportovního hlediska. A ten švýcarský, to byl pro mě tlak, který jsem na sebe sám vytvořil. Říkal jsem: tři ligy jsem chytal, pojď všechny tři vyhrát! Nebudu se přetvařovat, ale den před zápasem – my mezi nimi měli dva dny volno – jsem byl fakt nervózní. Nejhorší bylo čekání. Ubíjející. Já nevěděl, co dělat, chodil jsem jak tygr v kleci a čekal, až to vypukne. Pak jsme odjeli na utkání a rozjela se klasická rutina, kdy nepoznáte, jestli jdete na finále číslo 7 nebo na zápas 24 v základní části.

Líbila by se mi švédská liga, ale jsem už starší a kluci mi říkali, že cestování je tam složitější, vzdálenosti o dost delší. Mám ještě další dva roky smlouvu ve Švýcarsku, takže to je jen takové přemýšlení nahlas. Jinak nemá smysl se tak dopředu dívat.

Máme šestnáct brankářů a teď to budu řešit, v play off nebyl čas. Švýcarští gólmani pomáhají ve Švýcarsku, čeští v Česku. Tady jsme měli nultý ročník a musíme udělat první krok, najít někoho, komu pomoct. Paradoxně je to ve Švýcarsku složitější, protože pojištění je tady tak dobré, že pokrývá veškeré věci.

Osobně si myslím, že co se týče brankoviště, tam nás bota netlačí. Všichni tři gólmani jsou skvělí.