Plekanec přiznal zájem z extraligy. Co šéfům odpověděl? A co reprezentace?

Nic moc, teprve se do toho dostávám. Čtyři týdny jsem zraněný a na led jsem se chodil spíš jen sklouznout. Už se to sice zlepšuje, že můžu jít do tréninku, pořád to ale není takové, abych mohl dělat víc, než dělám teď. Snažím se nabrat kondičku, kterou jsem ztratil. Snad bych zhruba za dva týdny mohl začít hrát. Už se na to strašně těším.

Potvrdilo se, že nemám jiné problémy, než o kterých už jsem věděl po prvním vyšetření v Kanadě.

Ne. Vůbec jsme se o tom nebavili, ani slovo. Už dřív jsme si volali a ptal jsem se ho, jestli na Kladně, než se dostanu do pohody, můžu trénovat. V průběhu času si sedneme a něco vymyslíme.

Nepřikláním se k ničemu. Zatím jsem to neřešil a moc nad tím nepřemýšlel. Zatím se opravdu jen připravuju a nabírám kondičku. Během té doby budu mluvit nejen s Jardou, ale i dalšími (majiteli klubů – pozn. aut.). Zahrát si s Jardou by bylo super, ale on ještě tak čtyři pět let bude hrát, takže to určitě zvládneme.

Pár klubů se ozvalo, s nikým jsem ale konkrétně nemluvil. Nechci být konkrétní, nemá to zatím cenu rozebírat. Všem jsem jen říkal, že se zatím dostávám do kondice, budu trénovat na Kladně a během té doby se budu se všemi zájemci bavit. Rád bych samozřejmě hrál extraligu, něco málo mám v hlavě, ale opravdu jsem o tom zatím moc nepřemýšlel.

Rozhodnu se podle toho, jak budu v dané chvíli cítit, co je pro mě nejlepší. Jak herně, tak po ostatních stránkách. Dám i na pocity. Teď se chci hlavně uzdravit, abych se cítil dobře a věděl, že jsem stoprocentně připravený hrát.

Dobře to zkoušíte... (směje se). Já to ale fakt nevím.

Je to hezký. Pár zpráv jsem od klubů dostal, ale ani nevím, jestli je zájemců pět, šest nebo osm. Z hlavy to fakt nedám.

Určitě ne. Budu fanouškem reprezentace, ale určitě ne hráčem. Možná budu pomáhat kustodům a budu hráčům nosit vodu (směje se).

Jasně. Nejsem ve stadiu, že bych nevěděl, v jaké fázi kariéry jsem. Je mi třicet šest, NHL se spoustou mladých hokejistů je úplně někde jinde. Nejtěžší chvíli jsem zažíval, když přišel konec v Montrealu a šel jsem za kluky do kabiny. Když jsem jim oznamoval, že končím, že Montreal o mě ztratil zájem. Uvědomil jsem si, že do té kabiny, ve které jsem strávil velkou část kariéry, už nikdy nepůjdu.

Nečekal jsem to. Je krásné, že lidi umějí ocenit hráče za jejich služby, které klubu odvedli. Ať jsem to já, nebo kdokoliv jiný. Moc jsem si jejich reakci užil a asi na to do konce života nezapomenu.

Je to jenom číslo. Nejdůležitější jsou ty emoce, které člověk za kariéru prožije. To je daleko cennější. 1001 zápasů sice možná vypadá na papíře hezky, ale já si cením těch emocí a zkušeností, které jsem za ta léta zažil.