Článek
Kde se ve vás taková gólová erupce vzala?
Sám nevím, nepovažuju se vyloženě za střelce. Když zabrouzdám v paměti, podobný počet gólů jsem dal snad někdy za přípravku v Moravské Třebové. Ani pocit před pondělním zápasem nebyl ideální, v Litoměřicích mi to nikdy moc nešlo.
Máte z těch svých tref o to větší radost, že přerušily sérii šesti šumperských porážek?
Pro nás to byla důležitá výhra. Bojujeme o záchranu a potřebujeme každý bod. Obrovský dík a devadesát procent z každého gólu patří spoluhráčům z první lajny Vrdlovcovi a Milfaitovi, sedli jsme si na ledě i lidsky.
Kdy jste začal tušit, že z toho bude taková kanonáda?
Po čtvrtém gólu jsem si říkal, že mi to tak lepí, že snad budu střílet i přes celé kluziště. A přesně tak jsem pátý dal. Všechno, co jsem poslal na branku, mi tam spadlo. Někdy je takový den, ale předem to člověk nepozná.
Už se ozvali spoluhráči, abyste za mimořádný kousek přispěl do klubové kasy?
Na pět gólů v zápase snad ani nemáme taxu. Zatím dělám v kabině mrtvého brouka, než si na mě pokladník něco vymyslí. Snad mě ta částka nezruinuje.
Váš otec Radovan je bývalý cyklistický reprezentant a bratr Dominik hraje extraligový volejbal za Ostravu. Jaká byla rodinná odezva?
Všichni sdíleli mou radost. Bydlím teď doma v Lanškrouně a pořád řešíme hokej nebo volejbal. Minulé kolo jsem dostal proti Havířovu pořádný strom a ránu do hlavy, tak mamka hned reagovala na těch pět gólů, že se mi třeba konečně rozsvítilo...
V sezóně jste stihl i čtyři utkání za Zlín. Jaké to bylo?
Rozhodně příjemné. Ani ale nevím, kdo o mně rozhoduje. Když zavolají, abych šel za ně hrát, tak rád jedu na otočku, ale má pozice je odlišná než v Šumperku. Tam celou dobu trénuju a cítím odpovědnost za tým, nesmíme dopustit pád z první ligy.
