Článek
Torrevieja (od našeho zpravodaje) - Třiadvacetiletá gólmanka národního týmu a Lázní Kynžvart zůstávala desítky vteřin ležet na palubovce, po utkání pak zamířila rovnou do nemocnice.
Pamatujete si ze včerejšího večera všechno?
Myslela jsem si, že jo, ale s odstupem času zjišťuju, že vlastně skoro nic. Prý jsem byla deset sekund v bezvědomí. Pak jsem nemohla otevřít oči. Ani si nepamatuju, jak jsem pak seděla na lavičce, byla jsem pěkně mimo. Ale dostala jsem takovou ránu, že jsem si pak ještě natloukla o zem. Pořádný knokaut. Doufám, že Jirka Procházka (MMA bojovník) předvede v noci podobný. (směje se)
Vyšetření naštěstí neukázalo žádné vážné zranění?
Žádné vnitřní krvácení, žádné prasklé cévky, vlastně „jen“ otřes mozku a pohmožděný krk. Cítím se teda jako s nepěknou kocovinou, ale do začátku českého play off snad budu v pohodě.
Chodí na vás míče s větší než stokilometrovou rychlostí. Jaké je stát v brance s vědomím, že se může stát něco podobného?
Tohle si žádná brankářka nemůže připouštět. Chodíme do toho naplno a vím, že hlavou nemůžu uhýbat. Ránu do obličeje dostávám skoro každý zápas, ale ještě nikdy jsem nebyla takhle vypnutá.
Jak vnímáte změny v pravidlech, které začaly více chránit gólmany a za střely do obličeje se vylučuje, v případě trefy ze sedmičky i uděluje červená karta?
Je to správné. Na druhou stranu by mi přišlo dobré pravidlo trochu modifikovat, aby bylo ohebnější. Nesouhlasím s tresty, když střela míří do dolní části branky, já jdu na zem do rozštěpu a trefí mě to do hlavy. Ale včerejší situaci bych trestala klidně červenou kartou. Střílející hráčka zakončovala bez kontaktu a trefila mě z metru.
Výkony brankářek jsou v olympijské kvalifikaci asi jediným pozitivem. Proč vám jinak zápasy se Španělskem ani Nizozemskem vůbec nevyšly?
Pořád nemám slov. Nechápu, co se stalo. Vůbec nás nepoznávám. Byly to úplně odlišné výkony, než jaké jsme podávaly na mistrovství světa nebo v evropské kvalifikaci. Oba soupeři byli ohromně kvalitní, ale zápasy mohly být rozhodně vyrovnanější.
Druhá z brankářek Petra Kudláčková o největším zklamání kariéry:
„Nevím, jestli na nás dolehla tíha okamžiku. Nepředvedly jsme ani polovinu toho, co umíme, a hrozně mě mrzí, že jsme si takové zápasy vybraly zrovna tady. Už ta prohra se Španělskem mě vzala tolik, jako ještě nic v mé kariéře. Táhne mi na třicet, pravděpodobně to byla moje jediná šance zahrát si o olympiádu. Léta přibývají, tělo bolí.“
Přitom jste do Španělska jely odhodlané a sebevědomé. O to víc ale pak facka zabolí, že?
To jo. Když jsem viděla plačící Péťu Kudláčkovou, bylo mi jí ohromně líto. V našem kolektivu panuje velké zklamání. Mluvíme spolu, ale neumíme najít příčinu. Možná jsme nebyly v hlavách nastavené na takhle velkou akci, kterou zažíváme poprvé v životě. Za sebe jsem měla pocit, že psychicky jsem se připravila dobře, i díky spolupráci s mentálním koučem Jirkou Kastnerem.
Jak často s ním mluvíte?
Voláme si jednou nebo dvakrát do měsíce. Pomáhá mi v koncentrovanosti sama na sebe. S tím jsem mívala problém, nechávala jsem se utápět tím, když se holkám třeba nedařilo v útoku. Celkově na sobě cítím v tomhle ohledu velký progres. Mentálního kouče bych doporučila asi každému sportovci, v Česku to stále není příliš využívané.
Psychologii navíc sama studujete.
Je to tak, příští rok snad dodělám magisterský obor. Do toho ještě studuju mezinárodní vztahy. Po maturitě mi došlo, že škola je opravdu důležitá. Sportovní kariéra jednou skončí a co pak ve čtyřiceti letech? Odmala vím, že dráhou trénování nepůjdu, spíš by mě lákalo se zaměřit třeba na vztahové poradny.
Jak se dá vůbec stíhat vrcholový sport a dvě vysoké školy naráz?
Samozřejmě je to složité. Blíží se zkouškové a já jsem ve Španělsku. Tím, že jsem se usadila v reprezentaci, na sobě chci ještě víc pracovat a na školu už tolik času není. Mám individuální plány, ale mezinárodních vztahů se příští rok možná vzdám. Jsem každopádně ráda, že můžu studovat, a přesto se věnovat házené na profesionální úrovni.