Čerstvý vítr v Prague Devils

Jan: Byl to asi nejlepší dárek, jaký jsme si mohli nadělit. V průběhu roku na oslavy nebyl čas. Dohráli jsme turnaj a už mysleli na ten další. Celá sezóna byla dlouhá a náročná. Ale začátkem listopadu jsme slavili 20 let založení klubu, kde se zapilo výročí i celá sezóna.

Hana: Slavili s námi i bývalí členové PD. To bylo fajn.

Jan: V roce 2007 získali dokonce pět titulů z mistrovství republiky. Ale na evropské scéně je zatím největším úspěchem to, že se holky dostaly na finále evropské série. Snad to tímhle neskončí a příští sezóny budou ještě úspěšnější.

Jan: Už loni byly vidět pokroky u holek. Letos se jim navíc vrátily opory z mateřské dovolené a s nimi jistota v útoku. Holky se sehrály a je to znát. V open nám dozrává mládí, a když to spojíme se zkušeným „stářím", tak to šlape. Už v zimě, kdy jsem převzal trénování, bylo na všech hráčích vidět, jak makají, účast na trénincích byla vysoká a to bylo skvěle zúročeno na turnajích. Přes zimu skoro celý tým chodil běhat, což jenom přispělo.

Hana: Myslím si, že pomohlo to, že nás začal trénovat Honza. Takový čerstvý vítr trochu. I když s Frankiem se Honza radí, mají každý úplně jiný styl. Díky tomu, že Honza přišel z venku a začal trénovat, kluci mezi sebou mohli přestat soutěžit, kdo bude lepší trenér, a soustředit se na hru.

Jan: Frankie je víc temperamentní, víc se na hřišti křičí, když vede trénink on. Já se snažím být klidný, trpělivý, ale přísný a nic neodpustit. Hlavní rozdíl je ten, že Frankie je věčný pesimista a já zase věčný optimista, a z toho vyplývá i styl trénování.

Jan: No, docela byl. Když jsem ten nápad slyšel poprvé, trochu jsem se bránil a říkal si, jak já můžu trénovat hráče, jako je Frankie, Héřa, Kawa nebo Štěpán. Vždyť oni mají mnohem víc zkušeností. Ale tým chtěl nový impuls a tím jsem se měl stát já. Tak jsme to zkusili a docela to šlape. Došlo k tomu loni na schůzi PD, kde to bylo oznámeno, a já vedl hned příští trénink.

Jan: Myslím, že velice dobře. Frankie mi pomáhá s dlouhodobějšími plány, na co bychom se měli soustředit. Kluci mě doplní na tréninku, když mají nápad, jak ještě něco vylepšit. Všichni mě poslouchají. Toho jsem se také trochu bál, v týmu jsem skoro nejmladší, ale nikdy s tím nebyl problém. A kdyby byl, šli bychom běhat a ono by je to přešlo.

Honza je super. Mezi klukama má, myslím, dobrou pozici a všichni ho respektují. A s holkama to umí dobře. Je větší kliďas a dokáže nás ukočírovat bez toho, aby na nás musel křičet, což my holky většinou špatně snášíme. Taky poměrně rychle pochopil, že na turnajích jsme radši, když nám do toho už kluci moc nemluví a případné taktické rady nebo návrhy na zlepšení probíráme třeba až po turnaji nebo před důležitým zápasem.

Jan: Velká většina nově příchozích jsou od Papáho z ČVUT, řekl bych tak 70%. Tipuju, že okolo 80% celkového počtu lidí v PD bude od Papáho, možná i víc. Aktivních hráčů máme přes čtyřicet.

Jan: Momentálně se snažíme rozjet kroužek na jedné střední škole v Praze, abychom do budoucna mohli nabírat nováčky odtamtud. Jinak nábor děláme více méně pořád, ale v tento čas pouze pasivně. Na stránkách máme odkaz pro nováčky a snažíme se zaujmout lidi na té střední škole, aby k nám přišli na trénink.

Jan: Halu bereme jako průpravu na venkovní sezónu. Budeme zkoušet věci, jaké bychom chtěli hrát venku. Také se budeme snažit vytáhnout na vyšší úroveň ještě víc lidí, aby nás bylo v létě co nejvíc schopných zahrát kvalitně.

Je to určitě úspěch. Možná kdyby nás postup tak nepřekvapil, lépe bychom se na finále připravily. Když jsme se loni pro účast v Evropské lize rozhodly, žádná z nás si nepředstavovala, že dojdeme tak daleko. Zkušené týmy jako Hot Beaches a Silence počítají ještě se srpnovou a zářijovou přípravou, kdežto nám už trochu došla pára. Příští rok to musíme líp časovat a koncentrovat se na finálový turnaj, pokud tedy postoupíme. Po Frankfurtu se hodně lidí ptalo, jestli jsem z výsledku zklamaná, ale to se ukáže až příští sezónu. Hlavním cílem letos bylo stmelit tým, naučit se spolu hrát a hlavně ukázat novým hráčkám, jak vypadají turnaje na evropské úrovni a jak se dá ženské ultimate hrát. Jestli dokážeme postavit podobný tým příští rok a zase s sebou vzít někoho nového, budu spokojená.

Hana: Tady hraje roli poměrně malá členská základna. Na velké turnaje nemá cenu jezdit, pokud nedáme dohromady aspoň osmnáct kvalitních hráček, což momentálně nedáme. Do Frankfurtu jsme i s dvěma externistkami jely v šestnácti. Navíc hodně z nás ještě studuje, takže finance jsou taky problém. Spíš to zatím vypadá tak, že na větší zahraniční akce pojedeme s mixem.

Hana: Celý minulý rok byl v podstatě věnovaný přípravě na mistrovství národních reprezentací v Mariboru. I když jsme na turnaje jezdily v dresech Hot Beaches, bralo se to jako repre sezóna a o pokračování s HB se moc nemluvilo. Po sezóně nebylo jasné, jestli se tým další rok vůbec postaví a kdo ho bude trénovat. V zimě jsme pak my z PD hledaly motivaci a možnosti, jak tým dál posouvat a zlepšovat. Napadlo nás zkusit to v Evropské lize a všechny jsme byly návrhem nadšeny.

Jan: To je otázka. Cílem je určitě postup do finále, ale cesta bude dlouhá a velice obtížná. Už jen ten postup z regionu nebude snadný. Uvidíme, nechme se překvapit. Já jsem věčný optimista, takže já nám věřím.

Jan: Tuhle otázku jsme v týmu řešili, ale ještě jsme se nerozhodli, jaký formát zvolíme.

Jan: To by asi lépe vysvětlili jiní. Já jsem v Silence hrál v podstatě pouze rok. Hlavní důvod je asi ten, že to chce každý zkusit s vlastním týmem. Zkusit vytáhnout víc hráčů na vyšší úroveň a aby si to co nejvíc kluků vůbec zkusilo hrát proti evropským týmům.

Jan: Já je hodnotím velice kladně. Hodně lidem určitě pomohly v rozvoji. Mohli si zahrát proti nejlepším týmům z Evropy a nejen z ní. Naučili se věci, které by se jinde nenaučili. Bohužel konkrétně do Silence nedorazilo moc nových mladých hráčů, což je veliká škoda. Mně osobně to dalo spoustu zkušeností, které hráč získá pouze hraním na nejvyšší úrovni. Teď je na lidech, co hráli v Silence, aby to předali dalším. Dnes už je tu ale spousta lidí na velice dobré úrovni, tak to zkusme s nimi a pojďme s nimi zažít, co zažili Silence.

Hana: Tak já jsem vlastně zažila jen hraní s ženskou reprezentací, i když velká část byly holky z HB. Pro mě osobně to určitě přínosné bylo. Hraní a trénování s ženským týmem je něco úplně jiného, než na co jsem byla zvyklá z mixu. V ženském týmu musí každý zahrát, jak nejlíp dokáže, není tu nikdo, kdo by to zachraňoval. A třeba mnohem méně se stává, že by si handleři vybírali, komu přihrát. V mixu se to děje často. Holky obecně jsou méně spolehlivé, a když jde do tuhého, chlap si dvakrát rozmyslí, než těsně před zónou přihraje holce. V ženském týmu když si člověk udělá dobrý náběh, dostane disk. Hodně mě inspirovaly už samotné tréninky, vidět jak do toho jdou všichni naplno, to člověka strhne. A samozřejmě mě taky hodně motivovalo to, jak tým vedla kapitánka a trenérka Alena Malá.

Jan: No, hlavně asi aby mě to bavilo jako doteď. Samozřejmě další tituly. Ale na to člověk v důchodu vzpomínat nebude, budou to ty zážitky okolo. Teď soustředím myšlenky na Evropskou ligu, abychom udělali co nejlepší výsledek. Krásný by bylo jednou si zahrát v top 8 na evropské scéně.

Hana: Dál rozvíjet tým PD ženy. Vybudovat solidní základnu, abychom mohly vyjet na pořádný zahraniční turnaj.