Život rentiéra mě nebavil, vzpomíná oslavenec Koller. Slavný kanonýr se chystá pískat: Nemůžete sudí mlátit

Blahopřála vám celá Smetanova Lhota?

Je to taková naše tradice. Když má někdo kulaté narozeniny, uspořádá oslavu v kulturáku. Šli jsme tam hned po sobotním zápase proti Skálám. Jen škoda, že jsme prohráli 1:5. Druhá oslava mě čeká v pátek v Lucerně na Noci s legendou. Pořádá ji Petr Větrovský, který režíroval můj životopisný film. Bude to pro mě překvapení, mají přijít speciální hosté. Těším se.

Zpátky k vám na vesnici kousek od Písku. Baví vás pořád okresní přebor?

S věkem fotbal pochopitelně bolí. Už to neuběhám od první do poslední minuty, potřebuju kolem sebe mladší kluky. Mimochodem, čtvrtým rokem hraju i superveteránskou hanspaulskou ligu za tým Torzo AFZ. V týmu jsme všichni od nás ze Lhoty, tři srdcaři jezdí na otočku do Prahy. Dotáhli jsme to až do první ligy.

A to jste říkal, že fotbal bolí.

Taky že jo! Mám přetržený vaz v koleni, ale zatím mi to jakž takž drží. Někdy jdu radši chytat a říkám si, že už moc dlouho hrát nebudu.

Chytal jste už jako kluk, viďte?

Chytal, ale v bráně mě to moc nebavilo. Když jsme hráli proti slabšímu soupeři, kolikrát jsem za celý zápas neměl ani jeden zákrok. Nuda. Vždycky mě to táhlo dopředu, chtěl jsem běhat a být uprostřed dění. Splnilo se mi to vrchovatě. (usmívá se)

Pojďme vzpomínat. Co si vybavujete z vašich prvních kulatin v deseti letech? To byl rok 1983.

Měl jsem krásné a bezstarostné dětství na vesnici, hrál jsem za žáky. Fotbal jsem hltal i v televizi a moje oblíbená Bohemka tenkrát vyhrála svůj zatím jediný titul. Hodně jsem jí fandil.

Zajímala se o vás někdy?

Když jsem končil v Rusku, to byl rok 2009. Tenkrát byl jejím ředitelem nebožtík Lukáš Přibyl a trenérem Pavel Hoftych. Občas jsem v Ďolíčku trénoval, ale s rodinou jsme se nakonec rozhodli zůstat v Monaku. Kdybych se vracel do Česka, určitě bych do Bohemky rád šel. Teď tam chodím aspoň fandit.

Co vašich dvacet let? Rok 1993 a vznik samostatného Česka.

Vrátil jsem se z vojny jako nezaměstnaný a šel jsem na brigádu do České národní banky. V protiatomovém krytu na Černém Mostě jsem třídil staré mince, které po zániku Československa přestaly platit. Pohodový život, nic jsem neřešil. Přes týden jsem v Praze pařil s kamarády a o víkendech jsme jezdívali domů na fotbal.

Kam jste tenkrát coby vyučený mechanik opravář motorových vozidel profesně směřoval? Nevypadalo to, že se budete živit fotbalem.

Žádné plány jsem neměl, jen jsem proplouval. Hrál jsem divizi v Milevsku, ale tím bych se samozřejmě neuživil. Pak ovšem přišla šance ve Spartě, k tomu mi pomohla právě brigáda v bance. Mému kolegovi, panu Tichému, se povedlo domluvit trénink ve sparťanském béčku a já se postupně vyškrábal až na vrchol.

Hezká zkratka. Za Spartu jste odehrál 30 ligových zápasů a v šestadevadesátém jste odcházel nepochopený a odstrkovaný tehdejšími hvězdami, zato teď v rudém dresu nastupujete třeba v silvestrovském derby. Takže staré křivdy jsou zapomenuté?

Naprosto. Beru si z toho jen to dobré, všechno špatné mě posílilo. Se Spartou normálně funguju a rád si za ni zahraju. Silvestrovské derby, malé fotbaly na Strahově, exhibiční zápasy... Úplně v pohodě.

A co třicítka a rok 2003?

To byl můj vrchol, cítil jsem v sobě nejvíc síly. Třetím rokem jsem byl v Dortmundu a napřesrok jsme hráli na památném EURO v Portugalsku. Úžasná parta, úžasný fotbal. Taky se mi narodila první dcera, takže můj život už nebyl jen o fotbale.

Jak se to přihodilo, že se z bezstarostného kluka proplouvajícího životem stal jeden z nejlepších útočníků českých dějin?

Hodně mi pomohl Lokeren, kam jsem přestoupil ze Sparty. V Belgii jsem se odtrhl od českého prostředí a kamarádů a soustředil se jen na fotbal. Mojí kariéře to prospělo, v Lokerenu jsem udělal největší pokrok. Taky jsem se osamostatnil, v Praze jsem žil u babičky. V Belgii jsem se musel naučit, jak se o sebe postarat, což mi pak pomohlo do rodinného života.

Když jste zmínil provinční Lokeren, sledujete ho i teď, tři roky po znovuzrození zkrachovalého klubu?

Je ve čtvrté lize a hraje o postup, snažím se mít přehled. Je mi líto, čím si klub prošel, ale naštěstí v něm pracuje dost oddaných lidí. Lokeren do první ligy patří a doufám, že se tam vrátí.

Zastavme se ještě u slavného Anderlechtu, který už šest let čeká na titul. Čím to?

Kopíruje to dobu, co se tam změnili majitelé. Od té doby, co odešla rodina Vanden Stocků, kteří z Anderlechtu udělali rodinný klub, to bohužel nefunguje. Škoda. Historicky nejlepší klub v Belgii musí hrát o titul a o poháry.

O titul hraje Dortmund, váš další osudový klub. Dotáhne to?

Pravda, vypadalo to beznadějně, ale po zimní pauze to zase nakopli. Až na remízu se Schalke vyhráli všechny jarní zápasy. Podzimní lídr Bayern na jaře ztrácí, zato Dortmund šlape. V dubnu se chystám na domácí zápas s Frankfurtem. Vždycky je tam o mě krásně postaráno a dvakrát nebo třikrát do roka vyrazíme na výjezd se starou gardou. Jsem rád, že pořád můžu být součástí Borussie. Skvělý klub!

Čím je tak výjimečný?

Fotbal je v Dortmundu kult, město jím žije. Borussia měla taky problémy, ale má štěstí na fanoušky, kteří za klubem stojí v dobrém i zlém. Když bylo nejhůř, nenechali ho padnout.

Po třicítce jste překonal letitý rekord Antonína Puče a stal se králem reprezentačních střelců. Řekl jste si o fotbalovou nesmrtelnost?

Těší mě, že jsem součástí historie, ale rekordy jsou od toho, aby se překonávaly. Budu rád, když se to jednou někomu povede. Ale pozor, nezáleží jen na samotném útočníkovi, musí mít servis týmu. Ten jsem měl excelentní a není náhoda, že jsme s Milanem Barošem na prvních dvou místech historického pořadí.

Může vás trumfnout někdo ze současné generace?

Těžká otázka. Patrik Schick je útočník světových kvalit, jenže bohužel ho limitují zranění. Bojím se, že to s přibývajícím věkem bude horší a horší. Uvidíme, co mladší hráči, třeba jestli mladý sparťan Čvančara udrží drajv. Totéž Chytil, který v létě vymění Olomouc za Slavii. Přeju jim, aby se dál posouvali a jednou přestoupili do špičkového evropského týmu. Pak na tom vydělá i reprezentace.

A jsme u posledních kulatin, čtyřicítka a rok 2013. Tenkrát jste byl hrající trenér v Monaku, viďte?

Trenér je silné slovo. Věděl jsem, že to nebude moje parketa. Hrával jsem amatérský fotbal a rozhlížel se kolem sebe, abych našel náplň života po kariéře. Bylo to pro mě těžší období.

Vážně?

Žil jsem jako rentiér v Monaku, kde pořádně nebylo co dělat. Aspoň jsem se mohl věnovat dcerám, během kariéry jsem to tolik nestíhal. Radši ale preferuju tenhle způsob života, v Česku je víc možností a nenudím se. Kalendář mám plný, vejde se do něj práce i zábava.

Zmiňoval jste, že trenéřina není pro vás. Proč?

Nikdy mě moc neužilo na vedení tréninků nebo vysvětlování taktiky. Nechytlo mě to. Rád se ale zapojím třeba do kempů pro děti, práce u mládeže má smysl.

Má pro vás smysl i funkcionařina u vás na Písecku? Jste členem okresního výkonného výboru.

Nesedím v kanceláři, spíš mě najdete na hřišti. Nejsem u nás každý týden, ale snažím se být v obraze. Teď máme problémy s rozhodčími, je jich málo. Zkoušíme nalákat nové a i kvůli tomu je ve hře, že bych odpískal jeden zápas okresního přeboru. Musíme najít nějaký termín a dva soupeře, kteří jsou slušní a nebudou mi nadávat. (usmívá se)

Budete mít z pískání respekt?

Jasně, je to pro mě nezvyklá role. Jednou jsem pískal na našem turnaji, jenže soutěž je něco jiného. Znáte to, na vesnici je to někdy těžké. I já se snažím rozhodčí chránit, ukočírovat aspoň náš tým a fanoušky. Sudí to dostávají nejvíc sežrat a do pískání se nikdo moc nehrne.

Zlepší se to někdy?

Netuším. Říkám si, že je to odraz společnosti. Řešili jsme ošklivou inzultaci, po které rozhodčí musel do nemocnice a viníci dostali desetiletý zákaz fotbalu. Nemůžete rozhodčí na hřišti mlátit, to je neakceptovatelné.

Nepříjemných střípků do mozaiky je bohužel víc. Nebo ne?

Na vesnicích je to složité. Kluby mají velkou „úmrtnost", dostat děti do fotbalu je čím dál těžší. Konkurují nám jiné sporty, trpí tím hlavně menší kluby.

Přitom pro vás byl fotbal jasná volba.

V době, kdy jsem začínal kopat do míče, měla víceméně každá vesnice žákovský tým. A to jsme na rozdíl od dneška hráli v jedenácti... Do velkého fotbalu mě pak postrčila spousta náhod, dost z toho jsme právě probrali. Ovšem minulost už moc neřeším, snažím se dívat do budoucna. Snad budu mít fajn život i po padesátce.