Zidane se ani nerozcvičil a dostali jsme trojku! Bývalý útočník Sparty o zápasech s Bílým baletem a životě po kariéře

„Pracuju v chrudimské firmě Ekomonitor v pozici vzorkař. Už třináct let,“ říká s úsměvem Holub v rozhovoru pro Sport.cz a Právo.

Co si pod profesí vzorkař představit?

Jezdím po celé republice, nabírám vzorky odpadních a pitných vod, vzorky zemin, vzduchu, pevných i stavebních materiálů. Teď už ale jezdím o něco méně. Jsem, v uvozovkách, trochu mazák.

Kdo vás k této práci přivedl?

Když jsem skončil s profesionálním fotbalem, oslovil mě bývalý spoluhráč z Jablonce Pavel Jirousek, který trénoval Chrudim. Slíbil jsem mu, že půjdu, pokud mi klub najde práci. Hledali tři měsíce. Pokud někde řekli, že umím kopat pravou a levou, nikoho to překvapivě nezajímalo. (směje se) Nakonec mi našli práci v Ekomonitoru.

Musel jste projít speciálním školením?

Skočil jsem do toho po hlavě. Zaběhl jsem se poměrně rychle. Samozřejmě nejlehčí je odebrat vodu z kohoutku, ovšem leckdy musím odebrat spodní vodu nebo vodu z potrubí. To už je slušná posilovna. Vzorky následně odvezu do laboratoře. A další den nanovo.

Jezdíte jistě do míst, kde jste hrával první ligu. Vzpomínáte na tehdejší období?

Roky jezdím například do obchodního centra v pražském Edenu. Když jsem skončil, koukal jsem dva, tři roky na stadion Slavie a říkal jsem si v duchu, jak kariéra utekla. Dneska už ne.

Pocítil jste konec kariéry finančně?

No… Ve firmě mi tenkrát řekli, že mi můžou na začátku nabídnout patnáct až dvacet tisíc korun. Člověk kouká, protože během kariéry bral i šestkrát tolik. Na druhou stranu, měl jsem kde bydlet. Uskromnil jsem se, ale jsem v pohodě, žádný problém. Zprvu byl docela nezvyk, když šéf rozhodl, že vyjedeme pro vzorky ve čtyři ráno. Na tréninky jsem chodíval na desátou. Ale přizpůsobil jsem se.

Poznávají vás lidé, když přijedete pro vzorky?

Pár let po kariéře ano. Teď jenom výjimečně. Přece jen, přibral jsem dvacet kilo, jsem zarostlej. Těšil jsem se vždycky do Teska v Edenu, kde jsem odebíral často vzorky. Pracoval tam táta útočníka Plzně a Příbrami Tomáše Wágnera. Spolu jsme fotbal hodně probírali. Jezdím pro vzorky také na stadion do Hradce Králové, tam si zase pokecáme s bývalými spoluhráči Milanem Ptáčkem a Luďkem Jelínkem, kteří dělají správce.

Dala se práce skloubit s angažmá v Chrudimi?

Musela. Odevzdal jsem vzorky, připravil jsem si věci na druhý den a jel jsem na trénink. V osm jsem dorazil domů, často unavený. Po deseti letech jsem řekl dost. Teď už si jen kopnu okresní přebor za Dřenice. Mám kolem sebe kluky, se kterými jsem hrál v Chrudimi, máme dobrý tým i partu. Jezdím do Dřenic na kole, cesta trvá deset minut. Po zápase si dáme pivko, cesta zpátky je horší.

Trenéřinu jste zavrhnul?

Každý nemůže být trenér. Já ani takovou ambici neměl. V Chrudimi jsem byl sice hrající asistent, ale jak kluci z tehdejší party odcházeli, přestalo mě to bavit a skončil jsem. Měl jsem potom zvláštní pocit, jako bych měl po třiceti letech dovolenou. O víkendu můžu jet, kam chci, na jakýkoli fotbal. Tohle není špatný.

Vlastníte však trenérskou licenci B.

Jako asistent jsem měl ve druhé lize osm tisíc korun, přitom času jsem tím trávil jako profesionál. Tohle nešlo donekonečna. Práce ve firmě mě baví, jsem prakticky pořád v terénu. Když v kanceláři dva dny v kuse plánujeme, jsem nesvůj. Prostě radši někam jedu.

Kromě okresního přeboru, jste aktivní také ve starých gardách klubů, v nichž jste působil?

V létě si chodím kopnout za Spartu, za Hradec Králové nebo za Real Top Praha. Takže fotbal mám po celý rok, ale jenom o víkendu. Zdraví víc nedovolí. Nejlíp si pochopitelně zahraju za gardu Sparty.

Ve Spartě jste paradoxně působil v období, kdy ji vedl Jaroslav Hřebík, kvůli kterému jste odešel z Jablonce.

Pan Hřebík měl rád jiné tipy, nevycházeli jsme spolu. V Jablonci jsem proto oznámil, že odejdu do Teplic. Vzápětí mi volal pan Pelta, který pracoval pro Spartu, jestli bych nešel tam. Samozřejmě že jsem kývnul. Za půl roku angažoval Pelta do Sparty kouče Hřebíka. Pěkný, říkal jsem si. Zpočátku jsem hrál, ale potom přišel útočník Lukáš Hartig. Pan Hřebík měl rád presování, na což jsem nebyl. Střídal jsem, na hřiště jsem se dostal méně. Ale bral jsem, že ve Spartě je konkurence obrovská. Vydržel jsem v ní dva a půl roku. Bohužel vždycky, když jsem se dostal do formy, urval jsem si koleno. Na pravém mám devět operací, z toho dvakrát křížový vaz. Na druhém meniskus.

V dresu Sparty jste měl možnost zahrát si Ligu mistrů.

Naskočil jsem do pár zápasů. Hráli jsme proti Bayernu, Feyenoordu nebo se slavným Realem Madrid. Stáli proti nám borci Zidane, Figo, Morientes, Roberto Carlos. Doma jsme je sice trápili, ale když potřebovali, tak zapnuli. Třeba Zidane se ani nerozcvičoval. Půl hodiny před výkopem vykouknul z tunelu, San Bernabéu ho vytleskalo. Vyběhl až na zápas. Dostali jsme trojku.

Jiný svět.

Naprosto. Pamatuju si, jak jsme stáli po zápase u autobusu a sledovali, jak odjíždějí hvězdy Realu. Přijelo auto, naklusal lokaj, otevřel dveře, hráč nastoupil a řidič ho odvezl domů. Čučeli jsme jako puci. Vzpomínky mám ale krásný. V Jablonci jsme na Ligu mistrů koukali v televizi, se Spartou jsem ji mohl ochutnat. Životní zápas jsem ale odehrál za Mladou Boleslav.

Je jím odveta s Olympique Marseille v rámci Poháru UEFA, v níž jste dvěma góly pomohl favorizovaného soupeře vyřadit?

Přesně tak. Neskutečný zápas. Nedávno našla dcera sestřih na internetu. Dal jsem dva góly soupeři, který měl tenkrát v Evropě ohromný zvuk. Jasně, vyhrál jsem domácí pohár s Jabloncem, ale tohle byla Evropa.

Zmínil jste Jablonec. Právě na severu Čech jste si udělal velké jméno.

V Jablonci byla skvělá parta, zažili jsme náramný časy. Vzpomínám často na trenéra Kotrbu, který nám tehdy říkal: hrajte, dokud to jde. Měl pravdu. V souvislosti s Jabloncem si vzpomínám i na mimofotbalovou záležitost. Do kabiny přišli bývalí fotbalisté, chtěli založit hráčskou asociaci. Nabízeli nám, že bychom si ukládali měsíčně čtyři stovky na fotbalový důchod.

Poslechli jste?

Starší kluci smetli nabídku ze stolu. Teď vím, že by bylo dobré, kdybychom tenkrát kývli. Peníze by se hodily, za ty roky by šlo o slušnou naspořenou částku. V posledních letech je osvěta v tomto směru daleko větší, aktivní hráči si šetří na období po kariéře. Za nás tento pokus neprošel.

Prošel jste Spartou, jste tedy sparťan?

Dá se říct, že ano. Vždycky tomu tak nebylo, rodina byla spíš slávistická. Ale když ve Spartě působíte, dostane se vám pod kůži. Je smutný, že se osmnáct let nedostala do Ligu mistrů. Na druhou stranu, fanoušci jsou vděční za každý úspěch. V naší době, když jsme nevedli do půl hodiny o dva góly, lidé na nás pískali. Teď jsou nadšení i po těsné výhře nad Karvinou, což je fajn.

Na Letné jste se krátce potkal s brankářem Petrem Čechem. Prohlásil o vás, že jste hráč s nejnevyzpytatelnějším…

...zakončením. Vím, potěšil mě tím. Prý nikdy přesně neodhadl, kterou nohou vystřelím. Do Sparty přišel hodně mladý, byl nesmírně ambiciózní. I na tréninku nesnesl, když dostal gól. Ty ode mě kousal těžce, byl hodně naštvanej.