Článek
Nejvíc toho odehrál Povišer za českobudějovické Dynamo, jméno si ale udělal ve Slavii, a především v Olomouci pod legendárním trenérem Karlem Brücknerem. I o úspěšném kouči vypráví v rozhovoru pro Sport.cz.
Život po kariéře je pro mnohé fotbalisty noční můra, mají z něj obavy. Vy jste tento problém evidentně neměl.
Že k bráchovi nastoupím, jsem věděl poměrně s předstihem. Když jsem tušil, že se kariéra chýlí ke konci, začal jsem chodit na italštinu. Bratr má totiž zastoupení italské továrny pro východní Evropu. Navíc jsem k bráchovi nakukoval do kanceláře, abych věděl, co mě čeká.
Nezalitoval jste někdy, že jste fotbal opustil?
Pokud bych ho chtěl dělat na úrovni, na jakou jsem byl zvyklý, musel bych se mu věnovat sedm dnů v týdnu. Tohle už jsem nechtěl. Fotbal není zásadní věc, kterou bych v životě hledal.
Zvládl jste přechod do „civilního“ povolání bez problémů?
Obor mi nebyl cizí, mám vystudovanou střední školu strojírenskou. O strojařině jsem měl ponětí, uměl jsem číst ve výkresech, vyznal jsem se hutních materiálech. Přechod byl pro mě tedy jednodušší. Jen bylo třeba se jazykově vybavit. Německy jsem uměl díky angažmá v Lipsku, kromě italštiny jsem se musel naučit také anglicky. Pro mezinárodní obchod je toto nutnost.
Co přesně vaše práce obnáší?
Zabýváme se zprostředkováním prodeje polotovarů pro všechny segmenty těžkého strojírenství. Výrobu máme v Itálii a ve Francii, prodáváme v Česku, na Slovensku, v Polsku, Estonsku nebo v Rumunsku. Jedná se o takzvané výkovky, válcovaná mezikruží. Hned přeložím.(směje se)
Můžete začít.
Jde o polotovary pro ropovody, kulové ventily pro plynovody. Některé váží až čtyřicet tun. Zajišťujeme také výrobu velkých polotovarů pro turbíny do větrných elektráren, přírub na ropné plošiny, ozubených kol s průměrem osmi metrů do těžebních strojů nebo ozubených kol do převodovek lodí. A třeba i výrobu polotovarů pro kontejnery na jaderný odpad.
Takže manažerská činnost?
Přesně. Zákazník pošle poptávku, s kolegy z Itálie jim připravíme nabídku. Pokud s ní zákazník souhlasí, vstoupím s ním v jednání. Následně sleduju výrobu a domlouvám způsob dodání. Věnuju se samozřejmě i běžné agendě - zpracovávám maily a tak. Firma funguje dobře, jsme v ní s bráchou sami. Nemáme žádné zaměstnance, jenom externí účetní a ajťáka.
Počítám, že máte daleko víc volného času, než když jste byl profesionálním fotbalistou.
V kanceláři jsem dopoledne, zbytek agendy dodělám odpoledne. Pokud si jdu po obědě po svých koníčcích, tak agendu dodělám až večer. S bráchou máme volnost, kterou jsem ve fotbale nezažil. Tam to bylo nalajnované. Ne, nelituju toho, ale zjistil jsem, že život je hezký. Na volné víkendy si nenechám sáhnout. Od deseti let do čtyřicítky jsem je obětoval fotbalu.
Jiří Povišer (vlevo) na archivním snímku.
Po kariéře jste hrával ještě v Rakousku a pak na Hluboké krajský přebor. Proč jste ve dvaačtyřiceti skončil s fotbalem úplně?
Přetrhl jsem si křížový vaz v koleně. Poté, co jsem se dozvěděl diagnózu, řekl jsem a dost. Díky tomu jsem získal nové rozměry života. U sportu jsem ale zůstal, mám ho v těle. Začal jsem rekreačně provozovat tenis, nedávno jsem s kamarády absolvoval námořní rallye v Chorvatsku. Hrával jsem i hokej za Hlubokou - s Karlem Poborským nebo s Karlem Váchou. Mám hezký život.
Jste v solidním fyzickém zápřahu.
Dokonce jsem třikrát běžel populární vytrvalecký závod Vltava run. Běží se nonstop tři sta šedesát kilometrů. Z Churáňova do Prahy. V týmu může být maximálně dvanáct lidí, každý úsek měří plus minus deset kilometrů.
Na každého vycházejí tři úseky. To je pořádná porce bez spánku.
Dva úseky se běží přes den, jeden v noci. Nejrychleji jsme závod zaběhli za třicet hodin. Musím samozřejmě trénovat, abych dal průměrně kilometr za pět minut. Běh mi ale nikdy nevadil. Teď jsem si vzpomněl, od zranění kolena jsem kopačky přece jen vytáhl. Když se na Hluboké slavilo sto let fotbalu a v exhibici staré gardy Dynama proti stříbrnému týmu z Eura v Anglii.
Dynamo vám asi příliš radosti nedělá. Po podzimu je v první lize poslední s pouhými třemi body.
Jsem životní optimista, ale tady jsem pesimista. Tahle sezona s nastavenou filozofií klubu, tedy zbavování se zkušených hráčů, je nezachranitelná.
Jiří Povišer (vpravo) pracuje od konce fotbalové kariéry ve firmě Forgital Italy. Na snímku v italské továrně.
Jste zklamaný?
Nevím, na co má klub finance. Je právo majitele, s kým chce fotbal dělat. Ale nemile mě zaskočil krok vedení zkraje této sezony, když vyhodilo trenéry Jirku Lercha a Jirku Kladrubského. Místo vděku, že Dynamo zachránili, byli odkopnuti. Ten krok se klubu rozhodně nevyplatil.
Jako odchovanec Dynama snášíte současné postavení klubu špatně?
Když jsem hrál za Dynamo, také jsme sestoupili. Ale věděli jsme, že máme na návrat do první ligy. Tým byl rozumně namixovaný. Jádro tvořili zkušenější kluci, kolem nich byli nadějní mladíci. Nejde ale kopat ligu s mladými, neznámými hráči. Když mluvím s lidmi okolo, současné Dynamo je až pro smích. Nebudu osobně jmenovat, ale ti, co nyní klub vedou, na to nemají schopnosti.
V Dynamu jste prožil několik sezon, nicméně největší úspěchy jste zažil během tříletého angažmá v Olomouci pod trenérem Karlem Brücknerem. Vzpomenete si někdy na štaci na Hané?
Často. Právě díky panu Brückerovi, který se vymykal době. Byl jiný, fotbal dokonale viděl. Byli jsme v jedné sezoně druzí za Slavií, Spartu jsme nechali pod sebou. Tři kluci z tehdejšího týmu se dostali na Euro do Anglie. Martin Kotůlek, Karel Rada a Milan Kerbr. V Sigmě jsem poprvé poznal, co je to taktika. Vyplňování prostorů, odtahování hráče, napadání při rozehrávce. V tom Brückner, v mých očích, předběhl dobu. Byl tenkrát o parník napřed.
Byl známý pedant.
Měl přirozenou autoritu. Když vstoupil do šatny, tak prostě přišel pan trenér. Ale pan Brückner byl i zábavný. Pamatuju si jako dneska jeho hodinovou one man show. Byla naprosto skvělá. Cestou ze zápasu, ve kterém jsme si zajistili druhé místo, si dal dvě piva a měl povídavou. Seděli jsme v kabině, pan Brückner hodnotil vtipně sezonu. Každou chvíli jsme se smáli. Ale pozor, tohle bylo jednou za sezonu, na jejím konci.
Jinak zábava žádná nebyla?
Pro něj existoval jen fotbal, nic kolem něj. Když jsem se mu po zápase zmínil, že bych chtěl být druhý den u porodu, že v pondělí nepřijdu na regenerační trénink, odpověděl mi: taky se mi narodily děti, ale u porodu jsem nebyl.
Nepustil vás?
Pustil. Ale s průpovídkou, proč dávám přednost narození dítěte před tréninkem. Ale abych nemluvil pouze o panu Brücknerovi. V kariéře mi hodně pomohl Jiří Kotrba, který mě trénoval v dorostu Dynama. Díky němu se nás dostalo z tehdejšího mužstva do ligy pět včetně Karla Poborského. Snad se do Dynama dobré časy zase vrátí.
