Z Říma do Malešic. Do práce jezdím tramvají, mám volnou jízdenku, říká hrdina Slavie

„Fotbal mi toho strašně moc dal, bohužel nejde hrát pořád. Ale tady mám klid a volné víkendy,“ říká s úsměvem 48letý Vávra, někdejší vynikající útočník.

Místo mi dohodil kamarád Dominik Jánoš, šest let zároveň můj kolega. Hrál jsem ve Slavii s jeho tátou, brankářem Zdeňkem Jánošem. Patřil mezi nejlepší gólmany, které jsem zažil. Neskutečný, co dokázal chytit. Dominik je velký sparťan, já zase velký slávista, takže se špičkujeme.

Jen dočasně. Titul vyhraje Slavia a bude zase klid. Naše špičkování je ale jenom v legraci. Vůbec v Malešicích je perfektní parta. Skočil jsem do této práce z voleje, neměl jsem žádné zkušenosti, ale kolegové mě rychle zaučili.

Příjem materiálu. Náhradní díly a spojovací materiál na tramvaje. Zkontroluju objednávku, pokud všechno sedí, převezmu ji. Uložím do počítače a hotovo. A může přijet další.

Jasně. Mám celoroční volnou jízdenku. Jezdím z Košíř, kde bydlím, až do Malešic. Do tři čtvrtě hodiny jsem tam. Musel jsem si jen navyknout na pevnou pracovní dobu, dělám od půl sedmý do půl třetí.

V pět. Nic moc, no. Během kariéry jsem byl zvyklý si pospat, tréninky byly od půl desáté, od desíti. Tohle je nezvyk.

Na vstávání v pět se prostě nedá zvyknout. Pokud někdo tvrdí, že si zvyknout lze, nevěřím mu. Musím ale hrdě říct, že jsem ještě ani jednou nezaspal.

... nejlepší zaměstnání na světě. Můžu tohle jen podepsat. Cestujete, děláte věc, která vás baví. Navíc jste dobře placení. Bylo by fajn, kdyby šel hrát fotbal do důchodu. V tom to mají sportovci obecně těžké. Pokud se během aktivní kariéry finančně nezajistí, musejí začít novou kapitolu.

Víte, já nikdy nelítal v oblacích, jak se říká. Mám v sobě pokoru, nikdy jsem nad ničím nebo na někým neohrnoval nos. Možná i proto jsem zaplul do pracovního procesu v pohodě. Prostě jsem jednoho dne nastoupil do skladu a bylo.

Být trenérem, takhle jsem to položené neměl. Zůstat u fotbalu u mě nebyla zásadní věc. Člověk by začínal u mládeže, což by mě bavilo, ale na uživení to není. A i kdybych období překlenul a vystudoval profilicenci, myslím, že naděje, že bych dostal zajímavé angažmá v dospělém fotbale, je nízká. Trenérů je moc, s otevřenou náručí na vás nikde nečekají. Šlo by myslím o velký risk.

K tomu jsem nikdy neinklinoval. Neměl jsem problém s tím, že bych vydělané peníze utopil v automatech, v sázení. Nemusel jsem tedy v době, kdy jsem skončil s velkým fotbalem, nutně hned druhý den do zaměstnání.

Rozhodně ne, i když by se mi tato profese zamlouvala. Vydělával jsem si ještě několik sezon v Jirnech, prodloužil jsem si tam kariéru. Postoupili jsme nakonec z divize do třetí ligy. To už na mě bylo vysoko, začal jsem pak hrát už jen pro radost.

Provozovali jsme s kamarády, s bývalými spoluhráči Jardou Jindráčkem a Mírou Obermajerem, sportovní kroužky pro dětmi z mateřských škol. Byl jsem u toho šest let. Byla to zajímavá práce, bavila mě. Nicméně na uživení nebyla. Rezervy z profesionálního fotbalu se tenčily, musel jsem se poohlédnout po něčem jiném. A moje angažmá v Malešicích mohlo začít.

Hraju v Dětenicích, kde mám chalupu. Okresní přebor, druhou nejnižší soutěž. Jsem sice pořád v útoku, ale běhavej moc nejsem. Ani gólovej. Možná proto, že mi nedrží tolik zdraví, mívám natažené svaly. Překvapivě mi nepomáhá, že běhám výrazně pomaleji. (smích) Máme ale v Dětenicích super kabinu, po zápase chvilku posedíme a naplníme pitný režim.

Vím, že se na nižší úrovni stává, že do známých hráčů nějaký přemotivovaný šílenec zajede. Naštěstí jsem na žádné blázny doposud nenarazil. Možná už mě neznají, jsem přece jen starší generace.

Ona je to asi fakt dávná historie. Ale krásná. Na podzim mě Slavia pozvala do Říma, kde hrála zápas s AS zápas Evropské ligy. Byl jsem na stadionu, dokonce i na trávníku. Vzpomněl jsem si na ten krásný večer před sedmadvaceti lety. Tehdejší sezona byla nejlepší v mojí kariéře. Titul, čtvrtfinále Poháru UEFA. Neskutečný úspěch.

Je na chalupě. Žádnou síň slávy nemám, válí se někde ve skříni.