Článek
Velkých dnů měl v kariéře víc, ale proč nezačít 31. květnem 1962? Podceňované Československo v premiéře na mistrovství světa v Chile vyhrálo 1:0 nad Španělskem – a 23letý Lála patřil k hlavním hrdinům napínavého odpoledne ve Viňa del Mar.
Nejen poražení Španělé nechápali. Vážně přijel z druhé ligy? Vážně před šampionátem odehrál v reprezentaci jediný zápas? Suverénní pravý obránce s přehledem vymazal Franciska Genta, slavného křídelníka Realu Madrid. „Jak se mi hrálo? Zeptejte se pana Lály,“ ucedil před reportéry chlapík, jenž byl zvyklý vítězit.
Skromný rodák z Libické Lhotky, vesničky na Havlíčkobrodsku, v Chile zvládl i těžké bitvy s Maďarskem či Jugoslávií. I díky němu se československá parta, které doma před odletem nikdo nevěřil, dostala až do finále. Co na tom, že Lála a spol. jeli do Chile jen s dvěma sadami dresů, které si během turnaje nechávali prát, bydleli v horách daleko od civilizace a maséra si sehnali až na místě.
Nikdo se už nedozví, jak by skončilo velké finále s Brazílií (1:3), kdyby se Lála čtyři dny předtím nezranil. „Smůla. Třeba by to s Honzou dopadlo jinak, hrál výborně,“ vykládal loni útočník Václav Mašek, další z vicemistrů světa.
Zůstali už jen čtyři. Kromě nejstaršího Lály a Maška žijí ještě Josef Jelínek (oba 82) a Jozef Štibrányi (83). Uprostřed prázdnin zemřel elegantní útočník Adolf Scherer, jenž se podepsal pod dva ze tří semifinálových gólů proti Jugoslávii. Bylo mu pětaosmdesát.
„Fotbalu vděčím za hodně. Kdybych ho nehrál, možná bych prožil tuctový život,“ vyprávěl Lála před lety. „Projel jsem svět a poznal největší hvězdy svojí doby.“
Jan Lála dodnes chodí do Edenu na zápasy milované Slavie, kde strávil většinu kariéry.
Hvězdou byl i on, na Lálův odkaz narazíte na chodníku slávy v Edenu a ve slávistickém muzeu. V červenobílém dresu odehrál 402 zápasů včetně epizod ve druhé lize a odmítal nabídky od konkurence. V šedesátých letech poděkoval Spartě či Dukle, nejúspěšnějšímu tuzemskému týmu té doby.
Ironií osudu ho míjely velké tituly, klubové i osobní. Třeba ve Fotbalistovi roku byl druhý (1967) i třetí (1965), ovšem na trofej si nesáhl. Ve čtyřiašedesátém se dostal do týmu Evropy, který hrál proti Jugoslávii.
Byl rychlý, nekompromisní i moderní, s míčem rád pelášil podél lajny a podporoval útok. Před koncem pestré kariéry mu tleskali ve švýcarském Lausanne a jako zelenáčovi na vojně v Pardubicích. Tam se však zamotal do aféry s údajně prodaným zápasem se Spartou: nejdřív měl být dva roky bez fotbalu, později mu trest zkrátili na polovinu. „Lituju toho, ale stejně jsme tenkrát nedostali ani korunu,“ vzpomínal.
Během pohádkového tažení v Chile se za hřích z mládí vykoupil i s úroky.
A nejen tam.
