Vyhrával, kde se dalo. Šmicer byl u fotbalového zázraku, oženil se během EURO a tchán má pro něj velkou roli

„Jsem rád, že jsem chytil takového zeťáka," usměje se tchán Ladislav Vízek. Často se štengrují: co je víc? Vízkova zlatá olympijská medaile z Moskvy 1980, nebo Šmicerův triumf v nablýskané Champions League čtvrt století poté?

„Šmícovi se říká Štístko a myslím, že to k němu sedí dokonale," prohodí Šmicerův parťák z reprezentace Jan Koller.

O první velké klice kluka z Verneřic, městečka 20 kilometrů jižně od Děčína, jsme už mluvili. Coby absolvent střední ekonomické školy se pomalu smiřoval s tím, že z něj bude kancelářská myš, jenže ho včas vysvobodila Slavia. V šestadevadesátém jí pomohl k prvnímu titulu po dlouhých 49 letech (další dva přidal po návratu z ciziny) a do semifinále tehdejšího Poháru UEFA.

Štěstí přinesl i národnímu týmu: hned jeho první reprezentační gól na mistrovství Evropy 1996 znamenal postup z našlapané skupiny. Proti Rusku vyrovnal na 3:3 a podceňovaná parta během památného tažení v Anglii senzačně dokráčela ke stříbru. Třiadvacetiletý Šmicer se navíc dva dny před finále stihl v Praze oženit s Vízkovou dcerou Pavlínou.

„Ve finále s Německem jsem chtěl Vláďu dostat do hry, uměl rozhodovat zápasy. Brzy po nástupu na plac měl gólovku, jenže brankář Köpke ji vytáhl na roh. Škoda," vzpomíná trenér stříbrné party Dušan Uhrin.

Racing Lens, skromný klub ze severní Francie, za 117 let slavil jediný titul. A hádejte, kdo u toho na jaře 1998 byl? Šmicer se do hornického regionu nostalgicky vrací dodnes, zkraje roku byl čestným hostem na ligovém šlágru s PSG. „Mám tě rád, jako všechny chytré hráče," poklonil se mu tenkrát televizní expert Thierry Henry, jenž Šmicera potkával v anglické Premier League.

„Vláďa nikdy nebyl prvoplánovaná hvězda, úspěchy si vydřel svým přístupem i chováním. Pořád opakuje, že když děláte věci správně, život vám to vrátí," vykládá Vízek. „Je na sebe přísný a hlídá si detaily, proto to dotáhl až k trofeji z Ligy mistrů."

Brzy se to bude znovu připomínat, o triumf v nejprestižnější klubové soutěži se bude v Istanbulu hrát 10. června. Šmicer má na Atatürkův olympijský stadion příjemné vzpomínky: bláznivé finále Ligy mistrů 2005 patří do fotbalové mytologie. Fanoušci AC Milán dodneška nechápou, jak mohl jejich tým přijít o třígólový náskok z první půle. „Neuvěřitelný zápas! Často se o něm bavíme," poznamenal Šmicer.

Do bitvy v Istanbulu šel jako náhradník a pomohl zařídit velký obrat: v 56. minutě se podepsal pod gól naděje na 2:3 a navíc proměnil penaltu ve čtvrté sérii rozstřelu. „Tenkrát byl na vrcholu. Rychlostně i technicky výborně vybavený a komplexní hráč, v ofenzivě byla jeho největší síla. Dodneška zůstal neobyčejně pozitivním člověkem a skvělým parťákem, všude s sebou nosí dobrou náladu," popisuje Koller. Se Šmicerem zažil třeba semifinále EURO 2004, v kterém rozjetí Češi narazili na řecký beton.

Dva roky nato se hrálo mistrovsví světa bez Šmicera, na šampionát ho nepustila natržená kolenní šlacha. „Ve fotbale jsem zažil spoustu krásných věcí, ale tohle bolelo," vyprávěl po letech.

Po kariéře dělal asistenta v milované Slavii a byl manažerem reprezentace. Se starou gardou Liverpoolu létá po světě a užívá si sladký život rentiéra, má hotely v Praze a Mariánských Lázních. A s nadhledem komentuje fotbalové dění, jeho postřehy jste si mohli číst i poslouchat na Sport.cz během loňského mistrovství světa.

„Ovšem můj život není jen o pohodových fotkách z golfu," zdůraznil před časem. Angažoval se v reformním hnutí Fevoluce a předloni neúspěšně kandidoval na místopředsedu fotbalové asociace. Přes rok vede poradní Sportovní radu FAČR a je předsedou klubu doma v pražských Dolních Chabrech. „Už tenkrát po škole z něj mohl být prvotřídní ouřada," míní tchán Vízek. „Je spravedlivý i poctivý, má spoustu kontaktů... Třeba jednou bude šéfem českého fotbalu, ale zatím má ještě pár let čas."