V šestnácti vyměnil Slavii za Wolfsburg a může být nejmladším Čechem v bundeslize. Chce to ostré lokty, líčí Ambros

Splnění snu je blízko. Říkáte si, že bylo správné se v šestnácti ve Slavii sbalit a jít za dobrodružstvím do Wolfsburgu?

Je to tak. Už jako kluk jsem věděl, že si jednou chci zahrát Premier League nebo bundesligu, což jsou nejlepší soutěže na světě. A vidíte, teď jsem v áčku Wolfsburgu. Tohle by pro mě mohlo být zlomové jaro.

Do áčka Wolfsburgu už patříte napevno?

Může se to různě měnit, protože věkově spadám i do devatenáctky, ale v tuhle chvíli je to tak, že každý den chodím na tréninky s áčkem. Bojuju o místo a těším se, že třeba dostanu první minuty v bundeslize. Nemůžu se dočkat.

Minulý týden vás vyhlásili druhým nejlepším dorostencem Česka a pár dnů nato jste se trenéru Nikovi Kovačovi připomněl gólem v přáteláku s Augsburgem. Byla to vaše první trefa v áčku.

Hezky se to sešlo. Být mezi třemi nejlepšími ve svojí zemi potěší, ovšem gól mě hřál ještě víc. V áčku už se dívají na statistiky, takže za každou branku a asistenci jsem rád. Ještě chci týmu hodně přidat i herně, abych dokázal, že do áčka patřím.

Děkujete po dosažení dalšího milníku rodině? Hodně se pro vás obětovala.

Nedokážu si představit, jaké to pro ni bylo, když se v mých třinácti doma v Dolním Němčí sbalila a šla se mnou do Prahy. U staršího bráchy to bylo jasné, protože začínal studovat gymnázium v pražské Omské, ale mamka opustila místo učitelky ve škole, mladší brácha ze dne na den odešel od všech kamarádů a táta kvůli práci neustále pendloval mezi Moravou a Prahou. Na druhou stranu bych v novém prostředí nechtěl být úplně sám a bez rodiny. Moc mi pomohla k tomu, aby se mi ve Slavii dařilo.

Pomohly vám i speciální tréninky s Michalem Beranem, otcem stejnojmenného záložníka Bohemians?

Panu Beranovi taky vděčím za hodně. Tréninky s ním mě dostaly tam, kde jsem teď. Odpoledne jsem trénoval normálně s týmem a dopoledne jsem měl individuál s panem Beranem a jeho synem Štěpánem, který je stejný ročník jako já a teď hraje ve slávistickém béčku.

Neměl jste kvůli extra tréninkům fotbalu plné zuby?

Vůbec. Nikdo mě do ničeho nenutil. Kdybych řekl, že nechci, nejdu tam. Jsem rád, že jsem pana Berana potkal. Na tréninky jsem se vždycky těšil, zato se školou to bylo horší. Nebylo snadné se učit v autobuse nebo v letadle, ale snad to bude mít dobrý konec. Letos mě čeká maturita na lyceu Školy Březová.

Před chvílí jste zmiňoval Dolní Němčí, vesničku kousek od Uherského Hradiště. Jste v kontaktu s dalším tamním rodákem Davidem Juráskem, hvězdou Slavie?

Jasně, píšeme si. U nás na vesnici se známe všichni. O Vánocích jsme spolu chtěli jít běhat, bohužel nám to nevyšlo. Ale než jsem odešel do Wolfsburgu, často jsme si s Davidem chodili kopat. Má krásně rozjetou kariéru a přeju mu hodně štěstí.

Vraťme se ještě do léta 2020, kdy jste odcházel ze Slavie do Německa. Vážně jste v šestnácti letech neváhal?

Měl jsem za sebou super období, fotbalově i životně. Poslední rok už jsem byl v Praze sám se starším bráchou, což byl fajn trénink na to, jak žiju teď. Měl jsem vizi a věděl jsem, že chci do zahraničí. Dohodl jsem se s agentem Martinem Krobem, že mě bude zastupovat, a pak už to bylo jen o tom, abychom vybrali nejlepší variantu.

Jak rychle jste si ve Wolfsburgu zvykl na klubovém internátu?

Bez rodiny je to náročné, i když si často voláme. V Anglii bydlí neplnoletí kluci v rodinách, my máme ve Wolfsburgu hezky zařízený intr. Od začátku jsem bydlel se spoluhráči, takže jsem se snáz dostával do týmu. Po dvou a půl letech v jedné místnosti přemýšlím o vlastním bytě. Byl by to další životní krok.

Stejně jako když jste se naučil německy?

Němčinu jsem měl už v české škole, ale tenkrát jsem moc nedával pozor. (usmívá se)

Kdybyste tak věděl, že se vám to jednou bude hodit... Nakonec vás musel váš agent poslat na německé gymnázium.

Nejdůležitější je odvážit se mluvit a nebát se udělat chybu. Rozuměl jsem zhruba po půl roce a po roce jsem se rozmluvil. Teď už nemám problém.

Nemáte problém jezdit ani koloběžkou po Wolfsburgu. Je to váš nejoblíbenější dopravní prostředek?

Koloběžku jsem používal spíš v teplejších měsících, teď nás na tréninky vozí pedagogové autem. Za sedm minut jsme na místě. Brzy snad budu jezdit sám. V autoškole už mám za sebou všechny hodiny teorie, zbývají mi jen jízdy a test. Snad to v němčině zvládnu.

Už máte vybrané první auto? Ve Wolfsburgu to vzhledem k místní automobilce asi bude jasná záležitost.

(usmívá se) Asi ano, tady frčí jen jedna značka. Každopádně nepůjdu po extra luxusním autě, bude mi stačit úplně normální model na cesty z bodu A do bodu B.

Zpátky k fotbalu, ještě máme o čem mluvit. Ve Wolfsburgu jste to dotáhl až na kapitána devatenáctky. Překvapila vás páska?

Loni v zimě si mě zavolal staronový trenér Daniel Bauer a řekl mi, že jsem zralý na to, abych byl stálým kapitánem. Každý hráč pak na papír napsal svoje tři kandidáty a dopadlo to stejně: páska pro Ambrose. Velká pocta, zvlášť když jsem cizinec.

Z devatenáctky jste se posunul do áčka, v zimě jste stihl čtyři přáteláky s bilancí jeden gól a dvě asistence. Mohlo to být ještě lepší?

Vždycky to může být lepší, ale kromě těch čísel jsem rád i za solidní minutáž, kterou mi trenér Kovač dal.

Mluví s vámi pravidelně o vaší pozici v týmu?

Spíš o fotbalových tématech, jeho názor si vždycky rád poslechnu. Přestože jsem mladý, bere mě jako hráče áčka. Umí pochválit i pokárat, je to super trenér i člověk.

Dá vám první bundesligové minuty?

Je to můj velký cíl, chtěl bych být nejmladším Čechem v bundeslize. Zkusím se protlačit do sestavy, i když vím, že konkurence je mnohem větší než u nás. S tím tady ovšem funguju celou dobu. Když chcete něco dokázat, musíte mít ostré lokty.

Ostřejší než vaši konkurenti Felix Nmecha, Mattias Svanberg, Maximilian Arnold či Yannick Gerhardt?

Musíte se snažit už na tréninku, všichni jsou hodně šikovní. Nejdou do nesmyslných zákroků, aby mě zranili, ale nikdy mi nedají nic zadarmo.

Mezi ligové náhradníky vás poprvé povolali už v říjnu, když jste hráli v Augsburgu. Neříkal jste si, že byste se při troše štěstí mohl dostat na plac?

Bylo to naprosto neplánované. Byl jsem nachystaný, že pojedu na zápas s devatenáctkou, ale ještě před cestou mi zavolali, že poletím s áčkem do Augsburgu. Od první minuty jsem se chystal na to, že může přijít cokoliv, ale tenkrát to ještě nevyšlo. Aspoň se mám na co těšit.