Článek
Tirana (od našeho zpravodaje) – „Na Albánii koukáme v Česku většinou skrz prsty, ale já jsem tam zažil příjemné lidi. Zbytečně se nestresují jako my tady,“ říká Trapp, mistr české ligy se Slavií i s Plzní.
Albánie ale není destinace, do které by se čeští fotbalisté hrnuli. Neměl jste obavy, když jste se tam v létě 2015 vydal?
Volal mi trenér Standa Levý, že dostal nabídku od Vlory a jestli si nechci zahrát albánskou ligu. Měl v Albánii díky titulu se Skënderbeu výborné jméno, klub měl velké ambice. Říkal jsem si, proč bych to nezkusil? Jasně, také jsem měl vůči Albánii předsudky, ale ty se rychle rozplynuly. Život tam byl vážně hezký, navíc Vlora leží u moře.
Po fotbalové stránce ale nebylo všechno zalité sluncem, že?
Reference byly pozitivní, klub měl velké plány. Jenže pak i Standa zjistil, že šlo o mazání medu kolem pusy. Byl jsem ve Vloře od začátku letní přípravy, v průběhu listopadu jsem to zabalil. Klub neplatil. Na tohle jsem měl bohužel v kariéře smůlu. Nefungovala ale i spousta jiných věcí.
Například?
Třeba co se týká organizace odjezdů na tréninky, ubytování na hotelech a podobně. Po čtyřech měsících jsem sbalil kufr a odletěl jsem domů. Ostatní zahraniční hráči mě následovali. V týmu zbyli jen místní.
Takže žádná paráda.
Ve finální fázi jsme komunikovali napřímo s prezidentem klubu, který nám sliboval hory doly. Třeba, že z Turecka, kde pobýval, pošle soukromý tryskáč a dorazí všechno vyřešit. Ničeho jsme se nedočkali. Všechno vyvrcholilo v posledních dnech na hotelu, kde jsem byl se spoluhráči z ciziny. Přišel manažer hotelu, že klub neplatí a že bychom se měli sebrat a bydlet jinde.
Záložník Petr Trapp v dresu albánské Vlory
Až tak?
Nevyhodil nás ze dne na den, ale tím situace ve Vloře vygradovala. Došlá nám trpělivost, odjeli jsme postupně domů. Zajímavé bylo, že krátce po návratu do Česka už Vlora všechny závazky vůči mně splatila. Do koruny.
To je zvláštní.
Pohrozil jsem klubu arbitráží u FIFA. Najednou všechno šlo. Rozešli jsme se tedy nakonec přátelsky, ukončili jsme smlouvu po dohodě. Beru albánskou štaci jako cennou zkušenost do života. Když jsem tam mířil, nebál jsem se. Měl jsem už jedno dobrodružství za sebou.
Máte jistě na mysli angažmá v Libanonu. Evidentně jste dobrodruh.
Beru život tak, že každá zkušenost je dobrá. Ano, Vlora měla menší stadion, trénovali jsme sice kousek od moře, ale převážně na umělé trávě. Když byla vedra, nebylo to ideální. Divočinu jsem ale zažil v Libanonu.
Z jakého pohledu?
Zažil jsem obrovské kontrasty. Jeden víkend jsme nastoupili proti týmu, který hrál asijskou Ligu mistrů. Na krásném stadionu, na parádní trávě. Za týden jsme stáli proti soupeři nižší kategorie v horách u syrských hranic. Na umělce první generace, což byl vysloveně beton. V šatně nebyla okna, jen mříže, takže profukovalo. Když jsem chtěl jít po zápase do sprchy, spoluhráči se začali smát.
Proč?
Říkali mi: Zbláznil ses, čím se budeš sprchovat, když neteče voda. (směje se) V Albánii bylo všechno na daleko vyšší úrovni. Taky jsme zažili horší podmínky na stadionu, ale pak jsme přijeli do Tirany na krásný stadion pro patnáct tisíc lidí. Nad kontrasty se musíte povznést. Tenkrát jsem se nad nimi pozastavoval, ale teď se tomu směju.
Jaký dojem na vás udělala země i samotní Albánci?
Tamní lidé byli přátelští. Realita je vždycky jiná, než když něco nebo někoho hodnotíte jen na dálku. Je těžké vysvětlovat lidem, kteří v Albánii nebyli, že země funguje dobře. Upřímně říkám, že mě mile překvapila. Lidé jsou tam víc do pohody než v Česku, víc se usmívají. Tady se pořád za něčím ženeme, neumíme si užít víc pohody. Kdyby klub fungoval, jak měl, zůstal bych tam další roky.
Fotbal v Albánii zažívá boom, národní mužstvo bylo už dvakrát na Euru. Překvapuje vás to?
Albánie je specifická, spousta reprezentantů vyrůstala v Itálii. Základy fotbalu získávali tam. Je ale neskutečné, že se dostali na takovou úroveň. Když člověk vidí, v jakých top klubech albánští hráči nastupují… Klobouk dolů, můžeme jen závidět. Tohle je ale na jinou diskuzi.
