Trénoval s Ronaldem, málem umřel. Zocelilo mě to, už nejsem dítě, říká liberecký Penner

Sparta mu hodně dala, ale na podzim v utkání proti ní i dost ztratil. I když v jeho neobyčejném osudu je „dost“ relativní pojem. Krátce po svém příchodu na hřiště chyboval. „Do zápasu jsem šel s tím, abych za stavu 0:1 oživil hru směrem do ofenzivy, ale bohužel jsem podklouzl a dostali jsme druhý gól,“ popsal smolný moment. Jelikož nešlo o první případ, kouč Luboš Kozel začal sázet na jiné.

Samozřejmě jsem na něj myslel. Psychiku tohle ovlivní, když pak nehrajete. Ovšem snažil jsem se na něj zapomenout a postupem času úspěšně. Věděl jsem, že musím tvrdě pracovat. V tréninku se mi dařilo a začal jsem si i víc věřit. Chyba pak úplně vyšuměla. Zimní příprava se mi vydařila a za to jsem šťastný.

Byl jsem tam sezonu a půl. Vyhráli jsme dva dorostenecký tituly. Samozřejmě na to vzpomínám rád. Strahov a všechny kluky tam znám. Mám k ní podobnou citovou vazbu jako k Budějovicím. Byť tam jsem vyrůstal, takže je to jiné. Ale ten klub mám rád. Díky němu jsem se mohl posunout do Itálie a nějakým způsobem jsem se tam zlepšil. O to větší motivaci v neděli budu mít.

Z mého ročníku teď nikdo. Ale v Budějovicích jsem vyrůstal s Matějem Rynešem. Odmala je takový můj parťák. Měli jsme tehdy skvělý tým, Hložan (Adam Hložek, nyní v Leverkusenu), Šimon Gabriel (Ružomberok), Adam Gabriel (Mydtjylland). Hodně kluků působí jinde na hostování, ale furt patří Spartě. Sešlo se nám to fakt skvěle. V mém ročníku byla spousta kluků, co teď hrají ligu. Je to fajn, že se můžeme potkávat.

Chvilku jsem ho tam zažil, ale tohle s tím vůbec nesouviselo. Do Sparty jsem přišel v zimě 2014. A hned na prvním tréninku jsem utrpěl únavovou zlomeninu patní kosti. Půl roku jsem nehrál. V té době mě trénoval pan Brabec s panem Kriegem. Hostoval jsem z Budějovic a vypadalo to, že se tam vrátím, ale pak se mi povedla příprava a nastartovala se etapa, kdy se mi začalo v mládeži dařit. Povolali mě i do reprezentace U16 a proti Německu jsem dal gól a na jeden nahrál. Pak mi volal manažer, že mě chce Juventus a nějaké kluby z Německa.

Dortmund a Bayern. A snad ještě Mönchengladbach. Ale věděl jsem, že chci jít do Itálie. Hned v první moment jsem řekl: Jo, pojďme do toho!

K Juventusu jsem odmala tíhnul. Fandil jsem jim, s taťkou a mamkou jsme se koukali na jeho zápasy. Vždy jsem o něm snil. Uvažoval jsem i tak, že tam byl Pavel Nedvěd a bude pro mě lepší tam mít někoho, kdo mi na začátku pomůže. V lednu jsem tam byl na testech, kde jsem uspěl.

Poprvé jsme se bavili až v Itálii po mém přestupu. Pomáhal mi se vším, což bylo fajn. Zajímal se o mě a bylo vidět, že mu záleží na tom, abych tam uspěl a ukázal, co ve mně je. Když jsme se potkali, bavili jsme se nejen o fotbale, ale vždy se zajímal, jak se mám, cítím, zda mi nechybí rodina. Jsem mu strašně moc vděčný, že cokoliv jsem potřeboval, vždy jsem se na něj mohl obrátit.

Delší dobu jsme nebyli, ale naposledy jsme se viděli před Vánoci, když jsem byl na schůzce u svého manažera a potkal jsem ho tam. Bylo příjemné se po dlouhé době vidět. Pár slov jsme prohodili, ale bylo málo času, protože jsem spěchal do Liberce na trénink.

Když přišel, byl to velký boom. Na semaforech čekala hromada lidí a vyhlíželi, jestli už někdo jede, nebo nejede. Něco podobného jsem zažil poprvé a v tu chvíli jsem si říkal, že je sice hezké, jak lidi toho člověka milují, ale zároveň to pro něj musí být hrozné. Nemá vůbec žádný klid, osobní život. Nemůže se projít do parku, může být jen na zahradě s rodinou. Když chce jít někam jinak, musí si vzít paruku.

Občas se o tom bavili, že si ji musí vzít, aby ho fanoušci nepoznali. A mám pocit, že to nebylo jen ze srandy. V ten moment jsem si uvědomil, co znamená sláva. Ale bylo to fajn období. Užil jsem si s ním každý trénink, když jsem byl s áčkem. Snažil se mi vždy pomoct. Tedy nejen mně, ale všem mladým klukům. Jsem vděčný, že jsem měl tu čest trénovat vedle takového borce. Už jen dívat se na něj, na jeho přípravu, bylo obrovskou lekcí. Dává tomu hrozně moc, vyvíjí neskutečné úsilí. Kluci třeba přijeli ve jedenáct večer z Neapole a on do dvou do rána trénoval v posilovně. Myslím, že díky tomu je jedinečný.

V průměru tak dvakrát do týdne. Podle toho, jak trenér Allegri potřeboval a jaký hráč se jim právě hodil. Jeden týden jsem třeba trénoval jen s Primaverou, pak jsem šel třeba třikrát za týden s áčkem. Vzpomínám na to rád.

Samozřejmě s ním mám fotku a jeho dres. Tohle mi stačilo. Nejsem ten typ člověka, že bych se s tím chtěl vychloubat, dávat si fotku s Ronaldem na sociální sítě. Naopak, chci si ji nechat pro sebe. Fotku má jen moje maminka.

(usměje se) Skoro vůbec. Ale samozřejmě kluci se občas ptají, ale spíš si z toho dělají srandu, jestli mě tohle nebo tamto učil Ronaldo, nebo když se mi nepovede střela, zda mě tohle učili v Juventusu. Takové narážky slýchám pořád a beru je s humorem. Ale upřímně, vzpomínám na to rád a rád se k tomu vracím, ale chci si tyhle vzpomínky nechat spíš pro sebe. Je to něco, co bylo. Chci se teď soustředit na přítomnost, na Liberec. Však dva roky jsem byl bez fotbalu…

Jo, úplně. Trénoval jsem s devatenáctkou, dařilo se mi. Trenéři mi i naznačili, že bych se měl posunout k áčku a měl s nimi chodit víc. Byl jsem v euforii, ale pak z ničeho nic začalo tělo rezignovat. Šel jsem z tréninku a bylo mi špatně. Bolely mě klouby, kolena. Ráno jsem nemohl vstát z postele. Věděl jsem, že je něco špatně. Ale jsem ten typ, který jede, dokud nespadne na pusu. Obzvlášť, kdy se mi dařilo. Až jsem zkolaboval. Dlouho se na příčinu nemohlo přijít. V Juventusu jsme to probírali s doktory a nikoho nenapadlo, že by to mohlo být z komářího štípnutí. Až v Česku se přišlo na to, že mám horečku dengue po operaci chronického zánětu v koleni. Měl jsem v těle toho tolik, že kdyby to zašlo ještě o kousek dál, už jsem tady nemusel být…

Jo, toho viru bylo v těle tolik, že organismus může selhat a může být konec. Ale mám dobrou imunitu, sportuju. Tělo s tím bojovalo a kvůli tomu mi bylo špatně. Je to škoda, že se to stalo, ovšem beru to taky i pozitivně. Zase jsem o hodně vyspěl a stal se ze mě, dá se říct, chlap. Už nejsem dítě. Vážím si toho, že jsem zdravý, mnohem více dbám na regeneraci. Když teď hraju, užívám si to o to víc. Nikdy bych neřekl, že kvůli jednomu komárovi budu skoro dva roky bez fotbalu…

Z Turína jsem odletěl v listopadu, smlouvu jsem měl do června. Když mi vypršela, rok jsem byl bez kontraktu. Až pak jsem podepsal v Dynamu, kde jsem se vlastně taky zranil hned v prvním zápase. Nalomil jsem si podkolení výběžek, tři měsíce nehrál a s týmem jsem začal až v prosinci.

Je to život, a taťka už tady není. Musel jsem se s tím smířit. Byl jsem mladý, bylo mi čerstvě osmnáct. Takže jsem to nějakým způsobem těžce kousal, ale taťku mám v srdci. Všechny vzpomínky s ním tam vždy budou. Rady, které mi do fotbalu dal a co jsme spolu zažili ve fotbalovém prostředí, nezapomenu. Člověku nezbývá nic jiného než se s tím smířit a prostě s tím žít. Taťka je pohřbený na Moravě, a když mám cestu za babičkou, dědou, mamka je taky z Moravy, vždy si cestu na hřbitov rád udělám, trávím tam čas a kecám s ním.

Samozřejmě.

Určitě mě to zocelilo. Víc si užívám fotbal a celkově život. Nedělám ze všeho vědu. Žijeme jenom jednou a snažím se všechny momenty na hřišti i mimo něj užívat na max. Přišel jsem o taťku a člověk si fakt uvědomí, že člověk tady lusknutím prstu může nebýt, že může kdykoliv odejít. Tak se to stalo u mého taťky, o to víc si toho vážím a dá se říct, že mě to hodně zocelilo.

Přesně tak.