Trenér Ščasný zažil ve Spartě úspěchy i pády, ale také odchody: Vedení je netrpělivé, kouče nepodrží

V první řadě ne všichni ti trenéři jsou tak špatní, že by museli tak rychle skončit, mnozí to dokazují jinde. Určitě to souvisí se specifikou Sparty, na kterou je obrovský tlak zvenčí. Pro vedení klubu je pak nejjednodušší výměna trenéra.

To první bylo úspěšné. Probojovali jsme se do čtvrtfinále Evropské ligy. Neudělali jsme ale titul. Třeba Víťa Lavička byl na jaře 2014 u tří domácích trofejí, mužstvo hrálo výborně, ale neprosadilo se v Evropě. Každé to období mělo svoje plusy a minusy. Druhé období bylo specifické v tom, že jsem přijal funkci sportovního ředitele s tím, že už trénovat nebudu. Jenže odvolán byl Pavel Hapal, což mě hodně mrzelo. Já ho přivedl a věřil jsem mu. Nebudu ten krok na nikoho házet. Byl jsem u toho, stejně jako předtím u odvolání Andrei Stramaccioniho, u jehož příchodu jsem ale nebyl. To druhé působení na lavičce už tak úspěšné nebylo.

S tím úplně nesouhlasím. Poznal jsem ho jako kvalitního trenéra, což ale ve Spartě neprokázal. Hned na začátku ale dostal volnou ruku ve výběru hráčů a přivedl si jich celou jedenáctku. Bohužel žádný z nich se výrazně neprosadil, někteří už byli za zenitem. Tohle považuji za velké podcenění situace. Strammacioni neměl dostat takovou absolutní moc ve výběru hráčů.

Na Pavla byl obrovský tlak ze strany vedení a fanoušků. Subotica byla poslední kapkou, ale úplná spokojenost nebyla ani s předchozími výsledky. Tlaku od médií a fanoušků, ale třeba i partnerů klubu, podlehlo vedení, Pavel a vlastně i já. Mužstvo jsem pak převzal dočasně, a nakonec jsem odešel. Důvodů bylo několik.

Nebylo by ode mne férové, abych odkrýval interní klubové záležitosti. Od každého něco.

Cíl je vždycky jasný, být úspěšní. Ale stanovit filozofii a z ní vycházející koncepci není jednoduché. Je třeba s tím skloubit ambice. A také se rozhodnout, zda půjdu cestou výchovy vlastních hráčů a hledání posil především doma, nebo cestou nákupů zahraničních hráčů. Nejlepší je symbióza těchto cest. Ta filozofie a koncepce by měly být prioritou, a podle toho by měli být dosazováni trenéři a vytvářen tým. To není krátkodobá záležitost.

Každá výměna ten proces svým způsobem naruší, zpomalí, protože každý trenér je jiný a má svoje představy. Jestliže si ho vedení klubu vybralo a věří mu, mělo by se za něj postavit a podržet ho zejména v době, kdy se nedaří. Klub by měl vystupovat jako jeden muž. Ve Spartě chybí trpělivost a schopnost se tomu tlaku postavit. Nový trenér prakticky vždycky mužstvo probere z letargie, nabudí ho, zlepší se výsledky, ale časem se všechno zase vrátí do starých kolejí... Samozřejmě se stane, že trenér se neukáže tím pravým. Pokud je nutně odvolán, měl by přijít takový, který bude ve stanovené filozofii a koncepci pokračovat. A to se ve Spartě úplně neděje, což platilo i za mne. Mohu se ve výběru trenéra splést jednou, dvakrát, ale potřetí už je něco špatně...

Souvisí to se schopností a odvahou čelit tlaku. Ale i s vnitřními vztahy v klubu. Znovu musím říct, že i tohle považuji za natolik intimní záležitost klubu, v němž jsem léta působil, že by ode mne nebylo slušné se před veřejností v těchto věcech pitvat.

Dost těžko. Právě kvůli té fluktuaci není čas odstraňovat chyby a budovat perspektivně mužstvo. A souvisí to i s představami trenérů o herním stylu, a výběru hráčů, kteří mi do něj nejlépe zapadají. I když třeba rozestavení na hřišti nepovažuji ve fotbale za úplně klíčové.

Snažil jsem se, ale měl jsem být ještě důraznější, v tom byla moje chyba. Dám příklad. Na jaře 2016 jsme se probojovali až do čtvrtfinále Evropské ligy a v lize skončili druzí. Měli jsme tehdy velmi dobré mužstvo. Hráli v něm David Lafata, Marek Matějovský, Bořek Dočkal, Jakub Brabec, Láďa Krejčí starší, Josef Šural a další. Z hostování se měl v létě vrátit Patrik Schick. S evropskými týmy jsme sváděli vyrovnané partie. Místo abychom to mužstvo doplnili na postech, kde jsme měli třeba menší problém, a budovali ho dál, tak jsme klíčové hráče rozprodali, například Krejčího, Matějovského, Brabce i Schicka, aniž by dostal ve Spartě šanci, a prakticky jsme kádr kvalitně vůbec nedoplnili. Oslabili jsme ho, což byla obrovská chyba.

V tom, že jsem tomu nedokázal zabránit, nebyl jsem dost důrazný. Neměl jsem takový výprodej dopustit. Mohl odejít jeden nebo dva, za něž jsme měli přivést adekvátní náhradu, ale ne víc a bez náhrady. Také jsem na to doplatil. Už v září jsem byl po prohře se Slavií odvolán. Takovým způsobem se mužstvo nedá vybudovat. Bohužel něco podobného ve Spartě pokračuje. Tehdy jsme měli kousek k tomu, aby na Letné zase byl velký tým. Pavel Vrba je zkušený, úspěšný kouč. Snad se mu to podaří.

Nikdy se nemá říkat nikdy, ale myslím si, že nabídka pro mne ze Sparty už nepřijde. Můj odchod v dubnu 2019 byl definitivní. Zpětně si říkám, že situace se tehdy mohla řešit jinak, ale to už je dávno pryč. Určitě necítím ke Spartě žádnou zášť. Prožil jsem v ní krásné roky jako hráč a později i trenér. Mám k ní vztah a vnímám citlivě, co se tam děje. Vyhodnocuji si to, ale to je moje soukromá věc a moje osobní pocity.

Platí to stále. Nový trenér Sparty vždycky vyvolá spoustu pozitivních i negativních reakcí. Každý jí oslovený trenér by si ale sám, než kývne, měl uvědomit riziko tohoto angažmá. Ono je všude, ale ve Spartě je tlak výrazně vyšší. Měl by si vyhodnotit, jestli vedení klubu, jeho filozofie, kvalita kádru jsou v souladu s jeho trenérskou filozofií a představami, jak chce pracovat. Jestli ho to nějak nelimituje a věří, že má na to, aby mohl Spartu vést. Na druhou stranu, odmítnout Spartu je bláznovství.

Bylo to v době, kdy jsem už měl domluvené zahraniční angažmá v Řecku, nabídku mi tehdy dal Vlastimil Košťál. Nepovažuji to za nějaké vítězství. I po létech, když si na to vzpomenu, si říkám, že jsem mohl vzít Spartu, a pak odejít na zahraniční angažmá, třeba ještě lepší (směje se). Ale člověk se vždycky musí rozhodnout a neměl by litovat. Ani nepovedeného kroku, naopak by v něm měl hledat poučení, které ho posune výš.