Článek
Jak jste se dostal ke stavařině?
Když jsem pomalu končil s fotbalem, začal jsem si kolem svého baráku sám dělat všechno, co bylo potřeba. Ale pak jsem se začal nudit, jednou jsem se dal do řeči se stavební firmou, která stavěla nedaleko. Slovo dalo slovo a šel jsem pracovat k nim. Rok a půl jsem dělal hrubé stavby, základové desky. Potom v Jablonci rekonstrukce bytů, až mě jeden kamarád oslovil, zda s ním nechci rozjet stavební firmu, kterou na pár let pozastavil. Souhlasil jsem, a tak jsme to rozjeli.
Děláte i rukama, nebo stavbu spíš řídíte?
Obojí, podle toho, co je potřeba. Dělal jsem koupelny, hrubou stavbu, teď děláme základovku. Mám stavbu i na starost, starám se o veškerý materiál. A funguje nám to. Dnes máme šest zaměstnanců a děláme kompletně všechno. Teď jsme tři měsíce dělali u Jardy Vlacha gabionové ploty a před měsícem jsme rozjeli kompletní výstavbu baráku Radimu Šimkovi. Děláme prostě všechno, co se stavařiny týká, od základů až po střechu.
To vypadá, že zákazníky hledáte mezi sportovci.
To ne, nejsme zaměření jen na sportovce, tohle je jen náhoda, že se to takto sešlo. Kolega Ondra se v hokeji pohyboval, a jelikož se s Radimem Šimkem dobře zná, jsou kamarádi, tak se dohodli.
Pro některé fotbalisty znamená konec kariéry šok, vy jste se tedy hledat nemusel?
Vůbec, pro mě nebyl problém přejít od fotbalu k něčemu jinému. Mám i nemovitosti, které by mně k žití asi stačily, a tohle mě baví. Rukama pracovat umím, vyhovuje mi to.
Byl jste vždycky zručný?
Jsem vyučený, ale ne ve stavařině. Vyučil jsem se autoklempířem, takže na ruce nejsem úplně levej. Můžu říct, že s taťkou a dědou jsem odmala dělal všechno, takže trochu zručný asi jsem. Navíc tam mám zkušený chlapy, kteří to dělají celý život. Když něco nevím, zeptám se jich. Od nich jsem se toho hodně naučil. Baví mě to hodně.
Víc než fotbal?
S fotbalem se tohle nedá srovnávat, fotbal máte na hodinu a půl, někdy na tři čtyři hodiny denně. Sice je fotbal taky dřina, ale tady jste od sedmi do tří na stavbě a pracujete celý den. Je to úplně jiný. S profesionálním fotbalem se to absolutně nedá porovnávat. Říkám to i klukům, s nimiž na stavbě dělám, když se ptají, že je to obrovský rozdíl a nedá se to srovnávat.
Kdy jste s fotbalem skončil?
Před třemi lety, když jsem měl plicní embolii. Byl jsem v Pěnčíně na tréninku, a najednou mně začalo hrozně píchat na levém boku. Šel jsem na vyšetření a zjistili mi embolii. Bylo to přesně v té době, kdy ji měl ve Spartě Láďa Krejčí. Osm měsíců jsem musel absolutně jakýkoliv sport vynechat, protože kdyby se mi něco stalo, mohl jsem vykrvácet. Za tu dobu jsem přibral pár kilo. To je znát a k fotbalu se mi už vracet nechtělo. Navíc když jsem zjistil, jaký je mít volné víkendy. Řekl jsem si, že končím a začal jsem se víc věnovat tenisu.
Pavel Košťál s přítelkyní Márií a dvojčaty
Už nehrajete nikde ani pro radost?
Chodím, ale opravdu hodně rekreačně jen s kamarády. Ale fakt jsem hodně začal hrát tenis. Ten mě baví moc. Hraju třikrát týdně. Účastním se amatérské Hurá ligy, jejíž tváří je Honza Koller. Úplně sportování utnout nejde, i když času na něj je málo. Když není tenis, po práci chodím hned domů, kde na mě čeká dřina s dvojčaty. (usměje se)
Jak starými?
Jedenáct měsíců. Alexander a Amalia a jsou to miláčkové. Vždycky jsem chtěl děti a vyšlo to až takhle, že je mám ve 43 letech. S přítelkyní Marií jsme spolu čtyři roky a máme nádherný dvojčata. Jsem spokojený a šťastný.
Čas zajít k Nise na Liberec najdete?
Jo, někdy se jdu podívat, ale zase ne tak často. Buď se dívám doma v televizi, nebo jdu na stadion na Severní tribunu, když je nějaký pěkný zápas, ale pravidelně nechodím.
Na Severní chodí i nový majitel Ondřej Kania.
Vím. Pravidelně sice na fotbal nechodím, ale Liberec samozřejmě sleduju celou dobu. Často zajdu na návštěvu za Péťou Ulihrachem (dlouholetý kustod Liberce), jsme velcí kamarádi.
Co říkáte velkým změnám, které se ve Slovanu dějí?
Na rovinu říkám, že jsem si myslel, že výsledky budou od začátku lepší, ale je vidět, že si to asi ještě nesedlo a ještě to chce chvíli čas. Fandím jim, změny podle mě udělali dobrý. Nový majitel, vrátil se Honza Nezmar, vzal to s ním Theo Gebre Selassie. S oběma jsem hrál, i když Theo byl tehdy ještě hodně mladý oproti mně. Doufám, že výsledky se dostaví co nejdřív, aby Slovan klidně hrál třetí čtvrté místo. Bylo by to dobrý, zase by mu to slušelo.
Když Ondřej Kania Liberec přebíral, vyhlásil ambiciózní cíl dostat pod Ještěd do pěti let Ligu mistrů. Je to reálné?
Uff… Ale proč ne? Klidně jo, ale víme, jakou kvalitu má Sparta a Slavie. Bude to těžké. I když to nebude Liga mistrů, ale „jen“ Evropská liga, tak pro Slovan jedině dobře. Byly by tady zpátky roky, které jsem v Liberci zažil. Každý rok jsme tady hráli poháry.
A před osmnácti lety Liberec s vámi v sestavě dělil od Ligy mistrů kousek.
Ano, po domácí remíze 0:0 se Spartakem Moskva jsme u nich prohráli 1:2. Asi po hodině hry nám vyloučili Tomáše Zápotočného, dohrávali jsme v deseti, což bylo těžký. Ale kolik scházelo?
Pavel Košťál z Brna při utkání v Jablonci
Dvanáct minut, nebo jedna branka.
Ano, dostali jsme druhý smolný gól. Hráli jsme na umělce. Proti nám tehdy hrál Radoslav Kováč. Měli jsme i nějaké šance na vyrovnání, ale nedopadlo to. Pak jsme hráli skupinu Poháru UEFA, kde jsme udělali pět bodů. Doma jsme remizovali 0:0 s pozdějším vítězem Sevillou, v Braze prohráli, ale pak porazili Curych a v Alkmaaru přišli o přímý postup až v poslední minutě. Mysleli jsme si, že i tak by to mohlo stačit a postoupíme, ale nepovedlo se. Každopádně šlo o moje nejhezčí dva roky tady.
Takže na ně vzpomínáte v dobrém?
Určitě. Dá se říct, že šlo o moje nejlepší fotbalové roky. I když jsem potom byl v zahraničí, v Rakousku s Václavem Kolouškem a Petrem Johanou, potom i v Německu, ale všechno má svoje. Taky to byla obrovská zkušenost do života. I fotbalově. V Rakousku to bylo vynikající, v Německu ve druhé lize taky, ale tady to byla taková jedna velká rodina.
V roce 2006 jste senzačně vyhráli i pro Liberec druhý titul. Scházíte se pořád s bývalými spoluhráči z mistrovské party?
Hrozně málo. Na titul však budu vzpomínat celý život. Měli jsme náskok a slavili snad tři kola před koncem. Jinak když jdu sem na Slovan, tak znám dost kluků, se kterými jsem hrál, a pokecáme. S Theem, Tomášem Janů, Mírou Holeňákem, Zbýňou Hauzrem nebo Jirkou Štajnerem. S ním se taky potkávám často. Rád je vždycky vidím.
Dvakrát jste byl hodně blízko přestupu do Sparty. Nemrzí vás zpětně, že to ani jedou nevyšlo?
Mrzí, nemrzí, prostě to tehdy nevyšlo. Když se jednalo poprvé, tak pan Karl za mě chtěl obrovské peníze. Myslím, že se jednalo o částku kolem 20 milionů korun, což byly tehdy i na Spartu obrovské peníze. V té době nebylo reálné, aby stoper přestupoval za takovou částku. Nedopadlo to, kopal jsem tady dál a vyšlo mi až zahraničí, takže nakonec dobrý.
A podruhé o rok později přestup krachl proč?
Poprvé Spartu trénoval Michal Bílek, podruhé mě chtěl Víťa Lavička, a když už to bylo, dá se říct, na spadnutí, Víťa ve Spartě skončil. Myslím, že kdyby tam dál pokračoval, tak by už transfer klapl. Byli sice nahoře, ale nedařilo se, skončil, a tím pádem to padlo i podruhé.
Nevyčítal jste pak Karlovi zpětně, že vás za méně neprodal?
Ne, nevyčítal. Pan Karl byl obchodník a chtěl za mě co největší peníze. V té době se mi dařilo a byl o mě zájem. Nelituju toho. Kdyby šel možná s cenou dolů, třeba bych ve Spartě byl. Ale zase kdo ví, kde bych byl dneska.
