Suchopárek vzpomíná na Cipra: Borec, legenda a vzor. Tykání mi na Hluboké nešlo, moc pro mě znamenal

Co se vám vybaví na první dobrou, když se řekne František Cipro?

Legenda Slavie, vždycky se za svůj klub bil. Miloval fotbal a pro nás hráče, kteří přešli k trenéřině, byl a bude vzorem. Jedním slovem borec.

V čem spočívalo jeho trenérské kouzlo?

Byl si dost podobný se zmiňovaným Dušanem Uhrinem. Ne, že by všemu nechávali volný průběh, ale týmovou hierarchii nechali na hráčích. Nikdy nemuseli tlačit na pilu, všechno měli pod kontrolou včetně příkladných vztahů s realizačním týmem i s hráči. Stavěli na přátelských vazbách a v týmech nikdy neměli výraznější problémy.

Za vašich časů ve Slavii báječně fungoval tandem František Cipro & Josef Pešice. Váš parťák ze Slavie i reprezentace Vladimír Šmicer to pro Sport.cz popsal takhle: „Pepa byl ten hodnější, Franta zase přísnější." Souhlasíte?

Pepík byl fotbalový básník a historicky spíš sparťan než slávista. S panem Ciprem si výborně rozuměli, byli na stejné vlně. Pan Pešice vnášel do tréninků hodně fotbalových věcí, nechyběla soutěživost a legrace. Začátek mistrovské sezony 95/96 jsme neměli dobrý a pan Cipro do něj vstoupil z pozice sportovního ředitele. Pak to klapalo fantasticky.

Se záložníkem Danielem Šmejkalem jste pana Cipra vykoupal ve velké louži na dálničním odpočívadle u Velkého Meziříčí. Psal se květen 1996 a Slavia skoro po půl století vyhrála ligu. Je to vaše nejkrásnější vzpomínka na Františka Cipra?

Nevím, jestli přímo nejkrásnější, ale tu euforii si pamatuju ještě dneska. V Drnovicích jsme prohráli 0:3 a titul nám zařídila překvapivá porážka Olomouce v Uherském Hradišti. Slavia na titul čekala strašně dlouho a tohle byl vrchol vývoje týmu. Všichni jsme cítili satisfakci, která byla umocněná postupem do semifinále Poháru UEFA.

Byl pro vás rok 96 životní? Kromě klubových úspěchů jste se stal vicemistrem Evropy.

Jasně, byl to životní rok –⁠ a pan Cipro na něm měl zásadní podíl. Titul jsme mohli mít už rok předtím, měli jsme skvěle našlápnuto. Možná jsme ale ještě nebyli tolik vyzrálí, včetně mě. V derby se Spartou jsem se zbytečně nechal vyloučit a bylo po titulu. Když se to v šestadevadesátém povedlo, měl jsem o to větší radost.

Čím jste se od pana Cipra nechal inspirovat jako trenér?

Především v komunikaci s hráči, věřím jim. My taky dělali blbosti, ale nikdy v takové míře, že bychom uškodili týmu nebo ztratili důvěru trenéra. A druhá inspirace panem Ciprem: k tomu, abyste byli úspěšní, musíte vytvořit správnou atmosféru. To znamená správně nastavit vztahy v realizačním týmu i na lince mezi trenéry a hráči.

Mimochodem, kdy jste se s Františkem Ciprem viděl naposledy?

V říjnu na Hluboké, kde byl doma. Sedli jsme si po úspěšné baráži o postup na EURO jednadvacítek, byl to náš rituál. Vždycky jsme si povídali dlouho a kolikrát jsme to museli stopnout, protože nás čekal další program. Troufám si říct, že to nebyl běžný vztah hráče a trenéra.

Co tedy?

Pan Cipro mi na jednom z posledních setkání nabídl tykání. Pro mě nejdřív vůbec nepřicházelo v úvahu, ale on na tom trval. Tykání mi nešlo přes pusu, protože jsem si trenéra vážil. Před důležitými zápasy jednadvacítky mě kolikrát přivedl na něco, co jsem pak použil. Hodně pro mě znamenal.