Spadl na hubu, pracoval jako číšník. Teď je to radost, přiznává posila Jablonce

Je pravda, že se nakupily a bylo jich víc než dost. Po dlouhé době jsem se rozloučil s Bohemians a přestoupil do Jablonce. I ve vztahu proběhla změna, když jsme se se ženou vzali. A přestěhoval jsem se do Jablonce, kde navíc proběhla změna trenéra. Prožil jsem zajímavé období.

Určitě. Když přicházíte někam, kde si vás vybral trenér, ten se změní, a přijde jiný s jinou filosofií, člověk má přirozeně obavu, aby do jeho systému zapadal. Trochu jsem nervózní byl, ale nakonec je to v pohodě.

(usměje se) Je to zajímavé. Od mé prvoligové štace v Opavě nosím na dresu číslo 24, takže se dá říct, že je to takové symbolické. Když jsem přišel do Jablonce, přemýšlel jsem o jiném čísle, protože pro útočníka je 24 trochu netypická, pro něj se hodí třeba devítka. Ale nakonec jsem se rozhodl zůstat mu nadále věrný a nechal si ho, protože přeci jen jsem si s ním něco zažil a někam jsem se s ním dostal.

Řekl bych, že trochu ano, ale nepřeháním to. Na hřiště třeba vstupuju vždy pravou nohou. Dodržuju jen takové malé rituály, nic zázračného.

Musím říct, že ano. A jelikož se už půl roku dopředu vědělo, že půjdu do Jablonce, chtěl jsem, aby to dopadlo už v zimě. Ta půl sezona pro mě byla těžká. Ať už z pohledu výkonnosti, nebo vytížení. Už jsem byl nespokojený sám se sebou a cítil na sobě, že už to není úplně ono. Takže tuhle změnu jsem naprosto uvítal a slibuju si od toho, že by mě to mohlo nastartovat.

Jak říkáte, jednu jsem dostal, ještě když jsem hrál ve třetí lize, a od té doby žádnou. Ani žlutých karet jsem nikdy moc neměl. Bylo to pro mě hrozně zvláštní a složité období, ačkoliv jsem si to dávat do hlavy nechtěl a snažil se na to nemyslet. Ale když jsem byl na jaře dvakrát vyloučen, asi se to tomu dá přisuzovat. Možná jsem byl už hlavou malinko jinde a ta koncentrace nebyla na ideální úrovni. Byl to hrozně zvláštní pocit. Když k vám rozhodčí přijde a dá vám červenou, vlastně tomu nechcete ani věřit. Navíc se mi to stalo v posledním zápase na Bohemce, kde jsem se chtěl nějak adekvátně rozloučit, protože jsem tam zažil pěkná léta, a dopadlo to tak, že po půlhodině jdu z placu dolů a člověk se pomalu nemohl ani rozloučit…

Tak v Karviné to bylo v jiné rovině, tam jsem toho za áčko moc neodehrál, spíš jsem tam jen nakukoval. Tam to bylo spíš smutný, že mi vedení nedalo víc důvěry. Ale s Opavou máte pravdu, fanoušci mi to dávali docela sežrat. Jenže bylo to trochu komplikovanější, protože tam tehdy byla těžká situace, neboť jsme vůbec nedostávali výplaty. Nikdo to však nevěděl a my jsme to tehdy nechtěli dávat ven. Takže hráči začali odcházet a já tehdy chtěl do Baníku, což je úhlavní rival… Teď to však není stejné, s lidmi v Bohemians i fanoušky jsem měl dobré vztahy. Z jejich pohledu už to nebylo tak ostré, byť jsem se chtěl rozloučit lépe.

Přiznám se, že mě to mrzí hrozně, protože Hübscha na mě vždy působil jako osobnost a dobrý chlap. Dokázal toho hodně a člověk by samozřejmě chtěl okoukat, co tihle frajeři dělají, jaký mají přístup, názory, a něco se přiučit. Když jsem přišel, tak on oznámil konec. Určitě je mi to líto.

Myslím, že ti kluci to nechtějí dávat úplně najevo, ale podle mě každý milník je pro fotbalistu skvělý. Samozřejmě Hübscha toho zažil víc než třeba Pepa Jindřišek, takže pro Pepu by to mohlo znamenat asi trochu víc. Obecně sportovec chce přirozeně nějaký milník zdolávat.

Pro mě je milník, že vlastně vůbec ligu hraju. (usměje se) Poprvé jsem ji začal hrát ve dvaceti pěti letech, když jsem předtím i normálně pracoval. Takže tohle pro mě už jeden velký milník je. Ale vždy před sezonou si nějaký postupný nastavím. Samozřejmě chci hrát co nejdéle a co nejlépe. Už se mi za sezonu podařilo dát jedenáct gólů, takže bych to chtěl samozřejmě překonat. A v jednom zápase jsem dal čtyři góly. Ale to už asi bude těžký překonat. (směje se)

Když jsem byl v Karviné, procházel jsem nějakými zdravotními problémy, takže mi ukončili smlouvu. Šel jsem potom dělat do stavebnin a hrál jsem divizi v Petrovicích. A půl roku jsem hrál třetí ligy v Petřkovicích u Ostravy, kde byl vedle hřiště hotel, a tam jsem pracoval jako číšník.

Nejsem, mám průmyslovou školu, takže to bylo úplně mimo můj obor. Samozřejmě pár kiksů se mi povedlo, když jsem třeba paní v bílých kalhotách polil kofolou… (usměje se) Učil jsem se za pochodu, ale potom jsem už unesl třeba i tři talíře naráz. Člověk se vždy naučí.

Ano, jsem za to vděčný. Víte co, člověk odmala žije v nějaké bublině. V Karviné jsem platil za jednoho z talentů, a když člověk vyrůstá jen ve fotbale, pořádně si nedovede představit, co je práce. A pak najednou spadne na hubu, a až potom si uvědomí, že je to dar, nebo výsost dělat něco, co člověka baví, a ještě za to být dobře ohodnocený. Je to prostě radost.