Smolař Mašek to po další operaci kolena znovu zkouší v Příbrami: Nikdy jsem neměl strach. Ani teď

Dominiku, kde pořád berete optimismus?

Upřímně, tentokrát jsem dlouho nebyl takový optimista jako při předchozích rekonvalescencích. Dost jsem váhal. Ale na podzim jsem to znovu promyslel a přesvědčil jsem sám sebe, že to ještě zkusím. A teď se cítím dobře.

Koleno drží?

Zatím naprosto. Tréninky začínám s týmem, po rozcvičce se odpojím a pokračuju sám. Pořád ještě nejsem ani půl roku po operaci, u zadního křížáku bývá rehabilitace delší než u předního. Navíc to byla už moje třetí operace.

Ale dohromady už čtvrté delší zranění, viďte?

Přesně tak. Poprvé jsem s kolenem marodil už jako teenager, měl jsem z osmdesáti procent natržený křížák. Obešlo se to bez operace, ale nakonec jsem byl mimo tak dlouho, jako kdybych na ni šel. (usmívá se)

Poslední ostrý zápas jste odehrál loni 24. dubna za béčko Jablonce proti rezervě Boleslavi a po půl hodině jste kvůli pochroumanému kolenu musel vystřídat. Přitom pár měsíců předtím jste byl na operaci s druhým kolenem...

V první chvíli jsem ani netušil, že je vaz utržený. Osm týdnů jsem měl klid, ale stejně jsem pak musel na operaci. Dva roky, dvě kolena a dohromady se to táhne nějakých patnáct měsíců. Když to všechno sečtu, ztratil jsem dobré tři roky kariéry.

Co jste během dlouhé pauzy dělal?

Měl jsem víc času, protože jsem na podzim nebyl vázaný žádnou smlouvou. Rehabilitoval jsem a radoval se z dcerky, která se narodila prvního dubna čili tři týdny předtím, než jsem se zranil. Snažil jsem se doma co nejvíc pomáhat a užíval si nový život, což bych za normálních okolností moc nestíhal. Znáte to: všechno zlé je pro něco dobré.

A co vaše houbařské hobby? Na Instagramu máte už 23 tisíc sledujících, což zhruba odpovídá počtu obyvatel Břeclavi či Hodonína.

Houby jsou pro mě pořád jen doplňkový koníček a není to nic, co bych dělal na úkor fotbalu. Teď jsem se tomu mohl věnovat třeba o půl hodiny denně déle. S kamarádem jsme vymysleli osvětové kurzy pro děti a taky rozjíždím jeden fotbalový projekt. O tom bych ale ještě pomlčel, je to zatím v plenkách.

Takže jste měl z čeho žít?

Byla to složitá situace, ale ustál jsem to. Sáhnul jsem do rezerv a něco jsem dokázal vydělat i mimo fotbal. Příjmy nebyly takové jako v časech, kdy jsem hrál, ovšem zvládl jsem se o rodinu postarat. I díky pomoci mého manažera Davida Nehody. Ani teď v Příbrami zatím smlouvu nemám, ale s panem Starkou (prezidentem klubu) jsme si podali ruku: pokud budu zdravý, domluvíme se.

I s novým trenérem Dušanem Uhrinem mladším?

Jasně, bavili jsme se spolu několikrát. Zná moji situaci a netlačí na mě. Vrátím se do zápasů, až mi to odklepnou doktoři. Dřív ne.

Dýchla na vás nostalgie? Z Příbrami jste v šestnácti vyrazil do světa.

Byla to pro mě logická volba. Nabízelo se, abych to tady zkusil. Od léta jsem byl bez angažmá a přestěhoval jsem se zpátky do Příbrami. Klub mi vyšel vstříc a zkusíme si vzájemně pomoct.

Bude těžší bojovat o sestavu ve chvíli, kdy Příbram po podzimu vede druhou ligu a tým šlape?

To ukáže čas. Teď mám v hlavě jen jeden cíl: být do března stoprocentně fit. Nehraje roli, jestli naskočím do prvního nebo třetího jarního zápasu, ale pořád doufám, že budu mít týmu co dát. Bylo by hloupé už teď vyhlašovat, že máme postup v kapse, ale návrat do ligy není nereálný. Na jaře to bude o píli a víře.

I pro vás?

Stoprocentně. Postupuju systematicky a mám radost z pokroků. Snad to takhle půjde dál, koleno bude držet a tuhle šanci využiju. Nemám blok v hlavě, strach po zranění jsem neměl nikdy. Ani teď.