Článek
Zdá se, že vaše italská kapitola se chýlí ke konci. Vybavíte si ještě začátky?
Bylo mi čerstvě osmnáct, když jsem přestupoval ze Slavie. Byl jsem zvyklý, že mi se vším pomohli rodiče. A najednou jsem byl sám v cizí zemi. Nešlo o vaření, praní nebo nějakou konkrétní činnost. Musel jsem se prostě zčistajasna starat o všechno sám. Neodejít, možná bych pořád žil u rodičů. Hned jsem měl jasno, že nechci na hotel ani do rodiny. Klub mi pomohl zařídit bydlení, já se osamostatnil. A jsem za tu volbu ohromně rád.
Tížila vás v začátcích samota? Trápil vás stesk po domově?
Velkou výhodou je, že si vystačím sám. Jsem spíše introvert. Nejsem z těch, kteří potřebují být ve skupině, pořád s někým komunikovat. Jasně, pokud člověk odehraje špatný zápas, je dobré mít šanci si s někým promluvit. Jenže já v začátcích stejně neuměl italštinu tak, abych to zvládl. Prožil jsem těžké pasáže a říkal si: Kašlu na to! Jenže kdybych to vzdal jednou, vzdával bych to celý život. Člověk si nesmí trable připouštět, ale překonávat je. Nikdy se nevzdat, to je moje motto.
Jak složitý byl fotbalový start v Udine?
Byl jsem zvyklý od dětství bojovat o místo. Většinou jsem hrál o ročník výš. V šestnácti jsem hrál během víkendu nejen za svůj tým, ale stihl jsem třeba i dva zápasy ve věkově vyšších kategoriích. Pořád jsem se měřil se staršími, což mi hodně pomohlo, když jsem se rval o pozici v Udine. Ta úroveň byla totiž jinde. Vždyť v kádru byli borci jako di Natale, Brazilec Allan, Portugalec Fernandes a další esa. Po dvou měsících mě vedení poslalo do juniorky. Mladí kluci mi hodně pomohli. Fotbalově i mimo trávník. Vzali mě mezi sebe.
Po roce v Udine jste mířil na hostování do druholigového Ascoli. Bylo mrzuté si zvykat opět na nové prostředí?
V klubu byli jen domácí hráči. Já mluvil jednoduchou italštinou, ještě ke všemu je tam jiné nářečí. Byl jsem jako Pražák v Brně. Ale nikdy na Ascoli nezapomenu, protože šlo o můj první rok na profesionální scéně. Navíc jsme se zachránili.
Z hlediska fotbalového šlo o dobrý odrazový můstek?
Tehdy jsme měli jedno tréninkové hřiště v hodně špatném stavu, pět posilovacích strojů v celém areálu... Na každý zápas se jezdilo autobusem, průměrně šest sedm hodin. Ale taky jsem zažil cestu do Crotone, která trvala dvanáct hodin. Kluby prostě nemají na pronajímání letadel. Ale člověk si zvykne. Pro kluka do té doby se pohybujícího v dorosteneckém či juniorském fotbale skvělá škola. Fyzicky byli všichni nadupaní, takticky skvěle připravení.
Motivují složité podmínky člověka k lepším výkonům?
Neřekl bych, že jsem dřel kvůli možnostem, které jsme měli v Ascoli, abych už nikdy nic podobného nezažil. Prostě jsem chtěl mít čisté svědomí, že když už jsem se dostal do Itálie, musím udělat všechno, abych uspěl.
Pomohl vám ten rok následně k plynulejšímu vstupu na nejvyšší italskou scénu?
Ty dvě soutěže nejde absolutně srovnávat. Skok v technice i rychlosti mezi první a druhou italskou ligou je velký. Je to jiný fotbal.
První gól v Serii A jste vstřelil Buffonovi z Juventusu hned při druhém startu v základní sestavě Udine. Nabije takový okamžik člověka sebevědomím?
Je to velký impulz. Ale sebedůvěru musí mít člověk vždycky. Jak o sobě začne pochybovat, je to konec. Musíte si pořád říkat: Jsem tady právem! Patřím sem! Nikdy jsem o sobě nepochyboval... Konkurence v zahraničí je obrovská. Takže ani když člověk vypadne ze sestavy, nesmí se litovat. Prostě jsem si pořád říkal: Makej dál!
Formovala vás Itálie hodně i mimo fotbalové trávníky?
Je fakt, že tamní zvyky a kultura jsou hodně odlišné od české. Pro mladého kluka jako já byl největší rozdíl z hlediska módy. Musel jsem se rychle učit. Zažil jsem, že viselo tričko jako odstrašující případ na ramínku uprostřed šatny. Jednou dokonce došlo i na stříhání. Naštěstí ani v jednom z případů nešlo o moje věci. Ale když mi přijela přítelkyně nebo kamarádi, častokrát vyrazili jen v pantoflích a kraťasech. Všichni místní se pak smáli. Vzít si v Itálii sandály, to se rovná společenskému znemožnění. (směje se)
Cítíte se být po čtyřech letech na Apeninském poloostrově Italem?
Kamarádi mi to říkají. Prožil jsem v Itálii část života. A kdybych stál znovu před rozhodnutím, jestli zůstat ve Slavii, nebo jít do Udine, volil bych stejně.
Když máte delší volno, trávíte jej v Itálii, která nabízí nepřeberné množství krásných míst, nebo jste raději doma?
Jezdit na dovolenou v Itálii, kde trávím většinu času, mi přijde zbytečné. Minulý rok jsem byl v Miami. Nejsem typ, který se válí u moře a leží týden na lehátku. Vyzkoušel jsem horské dráhy, aquaparky. Možnosti jsou úžasné. Letos jsem vyrazil za oceán znovu. San Francisco, San Diego, Los Angeles, Las Vegas. Krásných čtrnáct dnů.
